Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 492/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.492.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming eviction order violated child contact rights and housing standards.

Numero d'incarto IV.ÚS 492/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against eviction orders and the reduction of housing compensation. The court found that the lower courts correctly applied civil law criteria regarding family composition and the tenant's voluntary waiver of rights to a different apartment. Consequently, the court ruled that the state's limited resources justified the decision and that the tenant's right to visit his child was not infringed.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court dismisses a complaint if the lower court's decision is not arbitrary, the state's limited resources justify the housing measure, and the right to visit a child is not violated by eviction.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal eviction order enforcement housing compensation standards child visitation rights state limited resources civil law application proportionality principle

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 713 para. 1 of the Civil Code
Article 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 32 para. 4 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 27 para. 2 of the Convention on the Rights of the Child
Article 27 para. 3 of the Convention on the Rights of the Child

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou se sídlem Příkopy 230, Kostelec nad Orlicí, pracoviště Škroupova 471, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") č. j. 6 C 243/2003-95 ze dne 14. 2. 2005 byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt první kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím označený č. 56, nacházející se v desátém nadzemním podlaží domu č. p. 97 na pozemku označeném st. p. č. 8464 v k. ú. Pardubice, část obce Cihelna, obec Pardubice, ulice K Rozvodně a vyklizený předat statutárnímu městu Pardubice (dále jen "vedlejší účastník") do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.), a zavázal stěžovatele zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 606,50 Kč (výrok III.). Do tohoto rozhodnutí podali odvolání jak stěžovatel, tak i vedlejší účastník; odvolání stěžovatele směřovalo do výroku II. rozsudku, zatímco vedlejší účastník se odvolal do té části výroku I., v níž bylo vyklizení bytu vázáno na zajištění přiměřeného náhradního bytu.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), svým rozsudkem č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 změnil rozsudek okresního soudu v napadené části výroku I. tak, že stěžovateli uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Své rozhodnutí krajský soud opřel o ustanovení § 713 odst. 1, věty třetí, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přičemž důvody pro přiznání náhradního ubytování místo přiměřeného náhradního bytu spatřoval jednak v tom, že výměra a kvalita vyklizovaného bytu odpovídaly tomu, že se jednalo o úplnou rodinu s dítětem, což už v době rozhodování soudu neplatilo, a dále v tom, že se stěžovatel účelově vzdal svého práva na bydlení v jiném bytě v Liberci za situace, kdy se nemohl domnívat, že jeho bytová potřeba bude uspokojena předmětným bytem v Pardubicích. Stěžovatelem napadený výrok II. rozsudku okresního soudu krajský soud potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo následně rozsudkem č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudkem krajského soudu č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva činit vše, co není zákonem zakázáno, ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jeho zcela legální a legitimní rozhodnutí ukončit nájemní poměr v jiném bytě, učiněné v dobré víře, že tento nebude potřebovat, bylo obráceno proti němu, když mu jej krajský soud přičetl k tíži. Stěžovatel měl rovněž za to, že bylo porušeno jeho právo na výchovu dítěte a péči o něj ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, jelikož tím, že bude odkázán na ubytovnu, přišel o zázemí pro uspokojivý styk se svým nezletilým synem J. D. Bude tak nucen s ním trávit méně času a ke styku bude možno docházet převážně na veřejných místech, čímž bude zasaženo i do práv nezletilého. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudek krajského soudu č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 6 C 243/2003. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a do jejich pravomoci zasahuje toliko v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel měl za to, že krajský soud zohledněním skutečnosti, že se stěžovatel vzdal práva na bydlení v jiném bytě, porušil čl. 2 odst. 3 Listiny. Ve vztahu k uvedenému ustanovení Listiny však Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že toto ustanovení, stejně jako čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1 Listiny, nezakládá samostatné základní právo, ale vyjadřuje toliko nutnost ukládat obecné povinnosti jen na základě zákona při současném respektování základních práv a svobod. Domáhat se těchto práv lze proto pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě České republiky, v Listině nebo v mezinárodních smlouvách o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997

sp. zn. III. ÚS 349/97

, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 1995

sp. zn. Pl. ÚS 12/94

). Namítal-li tedy stěžovatel toliko porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, nemohl Ústavní soud tuto námitku samostatně přezkoumat.

Nicméně ačkoliv tak stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně neuvedl, z jeho argumentace vyplývalo, že způsob posuzování svého jednání krajským soudem považoval za svévolný, resp. domníval se, že krajský soud neměl k některým skutečnostem přihlížet a zejména je neměl použít v jeho neprospěch. Tato okolnost by mohla za určitých okolností konstituovat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; bylo by tomu tak tehdy, jednalo-li by se ze strany krajského soudu skutečně o aplikaci práva zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění a tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 74/02

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí situací stěžovatele podrobně zabýval a v návaznosti na to řádně zdůvodnil, proč za daných okolností dospěl k závěru, že stěžovatel měl právo pouze na poskytnutí náhradního ubytování a nikoliv na náhradní byt. Nejvyšší soud pak následně v rozsudku č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 vyložil, jaká kritéria jsou při aplikaci § 713 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, rozhodná pro určení charakteru bytové náhrady, a zabýval se rovněž tím, zda byly závěry krajského soudu způsobilé z věcného a logického obstát, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak bylo. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožnil. Úvahy, které krajský soud v této souvislosti učinil, byly plně v jeho kompetenci, z ústavněprávního hlediska jim nebylo možno nic vytknout a Ústavní soud tedy neměl žádný důvod je jakkoliv přehodnocovat.

K námitce porušení čl. 32 odst. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že stát je bezpochyby povolán chránit zájmy dětí a vytvářet prostředí pro jejich harmonický tělesný a duševní rozvoj, nicméně je nutno mít na zřeteli, že nedisponuje neomezenými zdroji a může tak činit jen v rámci svých možností. To reflektuje i znění čl. 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, ve kterém je stanoveno, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, v souladu s podmínkami daného státu a v rámci svých možností činí potřebná opatření pro poskytování pomoci rodičům a jiným osobám, které se o dítě starají. Stav, jehož se stěžovatel dovolává, tzn. zabezpečení bytu, v daném případě o nadstandardní velikosti 3+1, pro každého, kdo se byť jen stýká se svým dítětem, současným možnostem České republiky neodpovídá. V této souvislosti nelze rovněž pominout znění čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, dle nějž "rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte". Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel se svého práva na výchovu a péči o své dítě dovolával zjevně nad rozsah garantovaný čl. 32 odst. 4 Listiny, a to zvláště za situace, kdy nemá nezletilé dítě ve své stálé péči. Ve zbylém rozsahu pak bylo právo stěžovatele nepochybně zachováno, když rozhodnutí obecných soudů mu nijak nebrání stýkat se s jeho nezletilým synem, vychovávat ho a v rámci svých možností o něj pečovat. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu