Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation in drunk driving case due to lack of evidence. The court rejects the claim that witnesses were ignored. The court rules that ordinary courts have discretion in evidence evaluation. The court states that constitutional review is limited to procedural violations. The court notes that the defendant's arguments were not substantiated. The court concludes that the proceedings were lawful and fair. The court finds no constitutional violation in the decision. The court dismisses the complaint as unfounded. The court upholds the lower court's judgment. The court affirms the principle of judicial independence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a driver convicted of drunk driving. The applicant argued that the lower courts violated his right to a fair trial by failing to conduct requested witness interviews and overvaluing other testimony. The court ruled that it cannot re-evaluate evidence or substitute its judgment for ordinary courts unless there was arbitrary conduct or a clear violation of constitutional principles. Since the lower courts properly explained their reasons for excluding evidence and the applicant's claims were unsubstantiated, the complaint was rejected as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústava ČR: Ústavní soud nemá pravomoc hodnotit důkazy ani skutkové zjištění obecných soudů, nýbrž pouze posuzuje, zda postup soudů nevybočil z ústavních mezí a zda nebyla porušena základní práva; ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud soudy náležitě odůvodnily své rozhodnutí a stěžovatelovy námitky nebyly shledány důvodnými.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. L. P., zastoupený JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 9 T 61/2007, dále proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 5 To 112/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn 6 Tdo 915/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má zato, že ústavní stížností napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jsou v rozporu s ústavními principy, vyjádřenými v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 38 odst. 1 Listiny, dále v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadená rozhodnutí výše uvedených soudů porušila jeho základní právo na spravedlivý proces a na zbavení svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 9 T 61/2007, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle ust. § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, neboť podle skutkových zjištění řídil motorové vozidlo značky VW Touareg, RZ: 3B5 2260 po požití alkoholických nápojů, kdy nezvládl řízení, vjel na travnatý pás po pravé straně vozovky, kde čelně narazil do stromu. Dechovou zkouškou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi stěžovatele ve výši 1,55 promile, následnou krevní zkouškou bylo v zjištěno 2,07 promile alkoholu, podle znaleckého posudku v oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství se v době nehody v krvi stěžovatele nacházelo nejméně 1,50g/kg alkoholu. Za tento výše uvedený čin byl stěžovatel nalézacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně. Jako odvolací důvod stěžovatel uvedl: nesouhlas s hodnocením důkazů nalézacího soudu. Odvolací soud na základě podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a to hlediska vytýkaných vad. K postupu podle ust. § 254 odst. 1 věta druhá trestního řádu nebyl důvod. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek a jemu předcházející řízení nevykazuje podstatné vady. Byla zachována ustanovení trestního řádu zabezpečující právo obhajoby a právo na objasnění věci a tak odvolací soud usnesením ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 5 To 112/2008 odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, kde jako dovolací důvod uvedl ten, který je uveden v ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Stěžovatel v dovolání uvedl, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že by se trestné činnosti dopustil, a dodal, že se závěrem nalézacího a odvolacího soudu se nemůže ztotožnit. Dovolací soud dne 24. 8. 2008 usnesením sp. zn. 6 Tdo 615/2008 dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel podal ústavní stížnost ve které navrhl, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a ústavní stížností konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Obecné soudy svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly důkazy, které navrhoval a v tomto postupu spatřuje vadu tzv. opomenutého důkazu (výslech svědkyně K. a opětovný výslech M. K. a Ing. V. S.), dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že význam výpovědí svědků P. a S. byl přeceněn. Ústavní soud k této výtce uvádí, že jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí a nepřísluší mu hodnotit nutnost provedení či neprovedení důkazů, nýbrž je oprávněn pouze posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že skutková zjištění soudu neodpovídají provedeným důkazům, nebo že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem, dále hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv. K tomu však Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (např.
IV. ÚS 335/05
,
IV. ÚS 395/05
) dodává, že soudy mají povinnost vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí, proč důkaz nepřipustily (tj. proč jej považovaly za nadbytečný, nebo z jakého důvodu jej neshledaly způsobilým prokázat relevantní skutečnosti), což ve stěžovatelově věci bylo splněno. Soudy náležitě a ústavně konformním způsobem odůvodnily svá rozhodnutí, se všemi námitkami stěžovatele se vypořádaly a stěžovatelovo tvrzení (str. 4 ústavní stížnosti) ve věci neprovedení důkazu, nebylo shledáno důvodným, neboť soudy řádně odůvodnily svůj postup.
Namítaným porušením čl. 90 Ústavy se Ústavní soud nezabýval, neboť toto ustanovení Ústavy neobsahuje základní právo, k jehož ochraně je institut ústavní stížnosti určen.
Ústavní soud konstatuje, že některé argumenty, které stěžovatel uvádí (viz str. 3 odst. 3 předmětné ústavní stížnosti, kde stěžovatel odkazuje na "jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech"), se vůbec v rozhodnutích nevyskytují.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2008
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu