Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding preliminary injunctions and standing. The court rejects claims of procedural violations in preliminary injunction proceedings. The court finds no constitutional violation in the lower courts' decisions. The court dismisses the complaint as clearly unfounded under the Constitutional Court Act. The court holds that preliminary injunctions do not require full standing at the preliminary stage. The court notes that the Constitutional Court cannot review the factual existence of the threat. The court concludes that the lower courts acted constitutionally in issuing the injunction. The court determines the complaint lacks merit and is clearly unfounded. The court rejects the argument that the applicant was not passively legitimized. The court affirms the lower courts' interpretation of procedural rules is constitutional. The court dismisses the complaint as clearly unfounded without a hearing.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint as clearly unfounded without a hearing. The applicant argued that lower courts violated his fundamental rights by issuing a preliminary injunction without proper standing, citing Articles 11, 36, and 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court held that the lower courts correctly interpreted procedural rules requiring only a threat to enforcement, not actual proof of harm, and that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the factual existence of such threats. Consequently, the court found no constitutional violation and rejected the complaint under Section 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court.
Regesto Legislator
Generato dall'IASection 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court; Section 11, 36(1), 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; The Constitutional Court may dismiss a complaint as clearly unfounded without a hearing if the lower courts' procedural decisions regarding preliminary injunctions do not violate constitutional rights, as the Court cannot review the factual existence of the threat to enforcement.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele DOVER, spol. s. r. o., se sídlem Brno, Újezdy 13, zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem AK Bratislavská 12, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2008 čj. 1 Cmo 69/2008-175 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2008 čj. 43 Cm 51/2005-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), která jsou mu garantována čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele, který opírá o znalost rozhodovací činnosti Ústavního soudu, bylo mj. porušeno jeho právo na spravedlivý proces, což narušilo, rovněž podle názoru stěžovatele, princip právního státu, který je zakotven v čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
Ke skutkovém stavu možno poznamenat, že společnost Holistav, s. r. o., uzavřela se společností Vez, s. r. o., smlouvu o dílo, na základě které se společnost Vez, s. r. o., měla stát strategickým partnerem pro částečné financování sjednané výstavby v případě, že společnost Vez, s. r. o., získá potřebný úvěr. Podle tvrzení společnosti Holistav, s. r. o., ani jedna ze stran neměla rozhodně v úmyslu postupovat podle smlouvy o dílo v případě, že by společnost Vez, s. r. o., úvěr nezískala, k čemuž později skutečně došlo. Proto je dle názoru společnosti Holistav, s. r. o., smlouva o dílo neplatná. Následně bylo vlastnické právo k rozestavěné stavbě zapsáno katastrálním úřadem ve prospěch společnosti Vez, s.r.o., která předmětnou stavbu prodala stěžovateli. V důsledku zápisu vlastnického práva ve prospěch společnosti Vez, s. r. o., jakož i v důsledku právě zmiňovaného prodeje stěžovateli, se společnost Holistav, s. r. o., domáhá před obecními soudy ochrany svých práv. Jedním z posledních kroků, které podle stěžovatele společnost Holistav, s. r. o., v této souvislosti podnikla, je žaloba proti stěžovateli na vydání bezdůvodného obohacení. Protože se společnost Holistav, s. r. o., domnívá, že by stěžovatel mohl předmětnou stavbu prodat, čímž by byl ohrožen výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného, podal Holistav, s. r. o., návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo stěžovateli zakázáno předmětnou stavbu převádět, zatěžovat zástavním právem či věcným břemenem. Usneseními, jež jsou napadena touto ústavní stížností, přitom bylo návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno. Stěžovatel s nařízením předběžného opatření nesouhlasí, neboť se domnívá, že není "pasivně legitimován v řízení o vydání předběžného opatření". Nedostatek pasivní legitimace namítá stěžovatel i v právě projednávané ústavní stížností.
V souladu s ustanovením § 74 a násl. a ustanovením § 102 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho nařízení žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Předběžná opatření jsou přitom opatřeními dočasnými, jejich trvání je omezeno a mohou být zrušena (§ 77 o. s. ř.). I na nařízení předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení občanského soudního řádu obecně umožňují nařízení předběžného opatření, má v takovém případě eventuální zásah do základních práv stěžovatele zákonný poklad a - jak vyplývá z napadených usnesení - byl vydán k tomu příslušnými orgány. Opačný výklad by vedl k závěru, že během řízení by nemohla být účastníku poskytnuta zaručená právní ochrana, kdyby se ukázala obava z ohrožení možného budoucího výkonu rozhodnutí. V tomto smyslu lze považovat interpretaci uvedených procesních pravidel obecnými soudy za ústavně konformní. Zákonná úprava postupu při nařízení zmíněného druhu předběžného opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Tato formulace nedokládá, že by navrhovatel musel prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude, nutno však osvědčit okolnosti, které svědčí o takové obavě. Obecné soudy zvážily podmínky pro nařízení předběžného opatření, přičemž k přezkumu jejich reálné existence není Ústavní soud zásadně oprávněn (čl. 87 odst. 1 Ústavy), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy).
Pokud jde o pasivní legitimaci stěžovatele pro řízení o nařízení předběžného opatření ve stádiu po zahájení řízení ve věci samé, omezí se obecné soudy na porovnání okruhu účastníků řízení, tj. zda ten, kdo podal návrh na předběžné opatření, a ten, vůči komu předběžné opatření směřuje, jsou shodní s jejich označením v žalobě (srov. komentář k § 74 o. s. ř., oddíl Účastníci řízení o předběžném opatření a komentář k § 102 o. s. ř., oddíl Návrh předběžného opatření po zahájení řízení in: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád: komentář. 7. vyd., Praha: C. H. Beck, 2006, sv. 1, s. 287 a s. 446). Otázkou, zda žalovaný je či není osobou pasivně legitimovanou ve sporu, tj. zda žalobci přísluší podle hmotného práva nárok vůči stěžovateli, se obecné soudy zabývají až v souvislosti s věcným projednáním žaloby, tedy v tomto případě v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. K možným eventualitám týkajících se aktivní/pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení se přitom Ústavní soud vyjádřil například v nálezu
sp. zn. I. ÚS 383/05
ze dne 10. 10. 2007, z něhož plyne, že otázku legitimace v tomto řízení nelze vnímat bez dalšího tak jednoznačně, jak stěžovatel naznačuje.
Co se týká řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavní soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou (a tato situace v projednávaném případě nastala) Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu