Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2242/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.2242.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed appeal against criminal verdict for lack of constitutional violation.

Numero d'incarto IV.ÚS 2242/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of robbery against lower court rulings. The defendant argued that the courts failed to properly evaluate evidence based on their internal conviction as required by law. The court determined that it lacks the authority to re-evaluate factual findings unless they are in extreme contradiction with the evidence or legal conclusions.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court will not review the evaluation of evidence by ordinary courts unless there is an extreme contradiction between legal conclusions and factual findings or between factual findings and evidence.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal internal conviction standard evidence evaluation review extreme contradiction test criminal procedure appeal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 2 para. 6 of the Act on Criminal Procedure
§ 43 para. 2 letter a) of the Act on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Decision of the Constitutional Court of 1 February 1994, no. III. ÚS 23/93
2008 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže ve smyslu § 234 odst.
Decision of the Constitutional Court of 20 June 1995, no. III. ÚS 84/94
Decision of the Constitutional Court of 30 November 1995, no. III. ÚS 166/95

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 271/2008-158 ze dne 10. 7. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 8 T 193/2007-136 ze dne 15. 5. 2008 a o návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") č. j. 8 T 193/2007-136 ze dne 15. 5. 2008 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže ve smyslu § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 21. 8. 2007 kolem 21.40 hodin v Karlových Varech, kde ulice Vítězná ústí na Mattoniho nábřeží, v úmyslu dostat zpět údajný dluh, fyzicky napadl poškozeného R. M., a to tak, že jej strhl na zem a smýkal s ním až došlo k roztržení bundy a protržení kalhot poškozeného a následně mu z vnitřní náprsní kapsy bundy odcizil finanční hotovost ve výši 1 200 Kč, přičemž v důsledku uvedeného jednání poškozený utrpěl zlomeninu základny posledního článku malíku pravé ruky bez posunu úlomků a zhmoždění prostředníku levé ruky. Za výše uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši 1 200 Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 9 To 271/2008-158 ze dne 10. 7. 2008 byl rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o uloženém trestu a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody v délce trvání dva a půl roku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy v řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, jež jim ukládá hodnotit důkazy dle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. V této souvislosti stěžovatel předložil Ústavnímu soudu obsáhlou polemiku se závěry obecných soudů a se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů. Stěžovatel především poukazoval na to, že výpověď poškozeného byla obecnými soudy považována za věrohodnou, a to i přes skutečnosti, které ohledně jeho osoby vyšly v řízení najevo; naopak svědecké výpovědi či jejich části, vyznívající ve prospěch stěžovatele, byly bez řádného odůvodnění hodnoceny jako nevěrohodné. Odvolací soud již v minulosti shledal námitky stěžovatele důvodnými a vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání. Přestože v dokazování nedošlo téměř k žádnému posunu, krajský soud svůj dříve vyslovený názor změnil a žádné vady ve výroku o vině u napadeného rozsudku okresního soudu neshledal. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, nicméně v projednávané věci byly mezi právními závěry obecných soudů a skutkovými zjištěními extrémní rozpory a napadená rozhodnutí tak byla zatížena z ústavněprávního hlediska nepřijatelnou mírou svévole. Dle přesvědčení stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 9 To 271/2008-158 ze dne 10. 7. 2008 a rozsudek okresního soudu č. j. 8 T 193/2007-136 ze dne 15. 5. 2008 svým nálezem zrušil. Stěžovatel současně požádal o odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť bylo-li by ústavní stížnosti v budoucnu vyhověno, případný výkon trestu by znamenal závažný zásah do jeho osobní svobody.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 8 T 193/2007. Poté, co Ústavní soud napadené usnesení přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádro ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,

sp. zn. III. ÚS 166/95

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Stěžovatel sice existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy namítal, nicméně Ústavní soud mu v tomto ohledu nemohl přisvědčit. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí byla ze strany obecných soudů věnována značná pozornost. Poté, co byla věc usnesením krajského soudu č. j. 9 To 95/2008-114 ze dne 20. 3. 2008 vrácena okresnímu soudu, tento provedl za účelem prověření věrohodnosti osoby poškozeného, jakož i dalších svědků, řadu důkazů, a to včetně stěžovatelem navrhovaného výslechu svědka M. P. Odůvodnění napadených rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými stěžovatelem. Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu