Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1909/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.1909.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding property rights and fair trial under Czech Constitution.

Numero d'incarto IV.ÚS 1909/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a property owner against lower court rulings confirming ownership of real estate. The applicant argued that the courts violated her fundamental rights under the Constitution and EU law, but the Court found the lower courts' interpretations of the Civil Code consistent with the Constitutional Court's prior ruling. Consequently, the Court determined that the proceedings respected the rule of law and did not infringe upon the applicant's protected rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as obviously unfounded if the lower courts' decisions are consistent with its own prior rulings and do not violate the rule of law or fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint rejection property rights protection rule of law compliance Civil Code interpretation fundamental rights violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp.
zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře
Rovněž ve své argumentaci uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno komunitární právo a zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. května 2005 č. j. 6 C 86/2005-36, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 24. listopadu 2005 č. j. 60 Co 319/2005-77 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008 č. j. 22 Cdo 2048/2006-107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. července 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 6 C 86/2005 Ústavní soud zjistil, že Jednota, spotřební družstvo Kroměříž (dále jen "žalobce"), se žalobou podanou dne 12. dubna 2005 domáhalo určení vlastnického práva k nemovitosti v žalobě specifikované. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 31. května 2005 č. j. 6 C 86/2005-36 určil, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005 č. j. 60 Co 319/2005-77 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud pak stěžovatelkou podané dovolání odmítl usnesením ze dne 27. května 2008 č. j. 22 Cdo 2048/2006-107 z důvodu jeho nepřípustnosti. Své rozhodovací důvody opřel Nejvyšší soud v daném případě o konstatování, že napadené rozhodnutí soudu odvolacího je v souladu s obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, týkajícího se obdobného předmětu řízení, jehož účastnicí byla rovněž stěžovatelka, přičemž ústavní stížnost proti němu směřující byla usnesením ze dne 20. listopadu 2007

sp. zn. II. ÚS 755/06

Ústavním soudem odmítnuta. To s odůvodněním, jak se uvádí v ústavní stížnosti napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

, publikovaném pod č. 278/2004 Sb., došlo k "rehabilitaci" ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a svoji argumentaci vedla polemikou s rozhodovacími důvody, ke kterým obecné soudy v průběhu soudního řízení dospěly. Rovněž ve své argumentaci uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno komunitární právo a zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 59/2000 Sb.").

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poté, co posoudil námitky stěžovatelky a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze souhlasit s tvrzením uvedeným v ústavní stížnosti, dle něhož obecné soudy interpretovaly před nimi posuzovaný relevantní rámec podústavního práva dopadající na předmětnou věc v rozporu se stěžovatelkou shora označenými ústavně zaručenými základními právy. Konsekvence, jež vyvodily z nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

, jsou totiž naprosto adekvátní. Pro obecnou dostupnost uvedeného nálezu, s nímž jsou odůvodnění napadených rozhodnutí ve shodě, postačí na jeho obsah odkázat. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že právě pro specifika tehdy rozhodované věci z pohledu normativní konstelace v označeném nálezu kromě vyložení dalších rozhodovacích důvodů závěrem konstatoval, že "lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e ObčZ" (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1911/08

in http://nalus.usoud.cz).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodily, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.

Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Ústavní soud dále uvádí, že pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti pokoušela vést obranu svého zájmu skrze poukazy na komunitární právo a na zákon č. 59/2000 Sb., ačkoliv tuto obranu neuplatňovala před obecnými soudy, nemohl ji Ústavní soud akceptovat, neboť tzv. nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 244/05

in http://nalus.usoud.cz).

Lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu