Constitutional Court dismisses constitutional complaint against lower court rulings regarding tax liability and guarantor rights in bankruptcy proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Vítkovice, a.s., against lower court decisions concerning tax liability and a guarantor's rights in bankruptcy proceedings. The lower courts held that the tax authority's claim against the guarantor did not vanish upon the debtor's partial payment under a settlement plan, citing specific bankruptcy and tax laws. The Court found no excessive judicial discretion or violation of fundamental rights, as the lower courts correctly applied existing statutes regarding the survival of third-party claims against guarantors.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 63 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb.; The Constitutional Court dismissed the complaint as clearly unfounded, ruling that lower courts did not exceed their authority in interpreting bankruptcy and tax laws regarding guarantor liability.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VÍTKOVICE, a. s., sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 2887/101, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2007, č.j. 15 Co 1/2007-65 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006, č.j. 20 C 35/2005-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Vedlejší účastník Š. S. se v řízení před obecnými soudy (coby žalobce) domáhal proti stěžovatelce (žalované) přiznání částky 4 926 Kč s příslušenství z titulu pohledávky, která mu měla vzniknout tím, že coby ručitel stěžovatelky správci daně (Finančnímu úřadu v Ostravě 1) uhradil část nedoplatku na dani z převodu nemovitosti.
Okresní soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl a Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
Oba soudy vycházely z toho, že povinnost stěžovatelky k úhradě daně z převodu nemovitosti ve výši 14 360 Kč vznikla současně se zákonným ručením vedlejšího účastníka dne 3. 8. 2000 [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti, v rozhodném znění]. Jelikož správce daně předmětnou pohledávku proti stěžovatelce přihlásil do vyrovnání, které ve vztahu k ní bylo povoleno dne 15. 9. 2002, a stěžovatelka svoji povinnost vyplývající z rozvrhového usnesení splnila (tím, že správci daně uhradila 30% této pohledávky), pak se zřetelem k § 63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o konkursu vyrovnání) sice její povinnost nad rámec obsahu vyrovnání vůči správci daně zanikla, nezanikla však pohledávka vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce, jelikož ten plnil z titulu svého ručení správci daně až po splnění rozvrhového usnesení, a proto nejde o pohledávku, kterou by vedlejší účastník musel přihlásit do vyrovnání.
V jednotlivostech stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že:
1. Z právní úpravy daně z převodu nemovitostí a daňového řízení není zřejmé, jaký nárok nabývá ručitel v případě, že za daňového dlužníka splní příslušnému správci daně jeho daňovou povinnost; institut ručení podle zákona o správě daní a poplatků je prý "v souladu s převažující odbornou literaturou" naprosto odlišný od obecné úpravy ručení v občanském nebo obchodním zákoníku, jelikož jde "o zvláštní veřejnoprávní ručení". Oproti tomu obecné soudy vycházely z toho, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo "nějaké blíže nespecifikované regresní právo", aniž by vysvětlily, jakým způsobem k tomuto závěru dospěly, a jaká je "případná povaha takového nároku"; tím podle stěžovatelky zatížily vydaná rozhodnutí "vadou nepřezkoumatelnosti".
2. Vedlejšímu účastníkovi (jakožto ručiteli) splněním její daňové povinnosti "nevznikla nová pohledávka", ale v rámci tzv. subrogace pouze "vstoupil do práv" původního věřitele, jemuž však povinnost platit více, než kolik byl povinen podle usnesení o potvrzení vyrovnání, zanikla na základě ustanovení § 63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání.
3. Vedlejší účastník měl vůči ní podmíněnou pohledávku "již v okamžiku povolení vyrovnání" a byl "povinen" ji přihlásit k vyrovnání (§ 56 zákona č. 328/1991 Sb.). Zde má za významné, že 1/ přednostní věřitelé [§ 56 odst. 3 a § 58 odst. 2 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání], jsou nuceni pohledávku k vyrovnání přihlásit, byť "nemohou průběh vyrovnání příliš ovlivnit", jestliže "nemají hlasovací právo při hlasování o návrhu na vyrovnání", 2/ podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 297/99, "jsou povinni přihlásit k vyrovnání ve lhůtě v ní uvedené své pohledávky všichni věřitelé dlužníka, tedy i oddělení věřitelé a věřitelé nepřednostních pohledávek", 3/ "koncepce a účel zákonné úpravy" vyžaduje pro "objektivní posouzení" návrhu na vyrovnání vyloučení "dodatečných, soudu a věřitelům často neznámých závazků dlužníka," a konečně, že 4/ je zde nutné analogicky použít ustanovení § 20 odst. 4 zákona o konkursu vyrovnání, jež ukládá ručiteli přihlásit svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li plnit jeho závazek k rukám věřitele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Nelze vyloučit - v obecné rovině - relevanci ústavněprávní námitky vycházející z čl. 11 odst. 1 Listiny (jestliže stěžovatelce byla uložena povinnost k peněžnímu plnění), avšak stalo-li se tak na základě napadeného soudního rozhodnutí, pak může tato námitka obstát jen za dalšího předpokladu, že rozhodnutí bylo vydáno vně režimu tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny (což stěžovatelka ostatně tvrdí).
Jelikož stěžovatelka nenamítá nedostatky spravedlivého procesu "procesní" povahy (v tom smyslu, že by v řízení nebyla respektována její procesní práva), soustřeďuje se pozornost k té jeho složce, jež se identifikuje s námitkou "ústavněprávně" relevantním nesprávným právním posouzením věci; to sice stěžovatelka kritizuje, jak však bylo již výše řečeno, nepostačí sama o sobě pouhá námitka nesprávnosti "podústavní".
Ústavněprávní deficit právního posouzení věci se totiž zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní; jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
IV. ÚS 185/98
,
III. ÚS 200/05
,
IV. ÚS 8/01
,
II. ÚS 436/01
,
IV. ÚS 502/05
).
Nic z uvedeného nelze vztáhnout k právním názorům, které obecné soudy v dané věci uplatnily při hodnocení sporného regresního nároku vedlejšího účastníka.
Odvolací soud "povahu" nároku vyložil s poukazem na § 550 obč. zák., jenž nikterak nestojí v kolizi s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 72/06
.
Zde ústavní soud mimo jiné uvedl, že "ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva ... Ručení tedy nemá původ ve finančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu".
Jinak řečeno, regresní nárok ručitele proti dlužníku není "nějakým blíže nespecifikovaným" nárokem, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž i v právních vztazích "ve věcech daňových" sdílí právní charakteristiky obecné a tradičně uznávané. Je obtížně představitelné, že by mohlo být v právu (natožpak spravedlivě) únosné, aby závazek nesl ve svých poměrech - z principu a trvale - někdo jiný než povinný.
O existenci regresního nároku se ostatně obdobně zmiňují kupř. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č.j. 5 Afs 7/2005-127, ze dne 19. 3. 2008, č.j 2 Afs 100/2006-3, ze dne 2. 4. 2008, č.j. 7 Afs 72/2006-3, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1104/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2007.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 29 Odo 563/2003 (uveřejněném pod č. 18/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) se ve zvláštních konkurzních poměrech sice vyslovil, že jak v případě § 308 obch. zák. tak i § 550 obč. zák. jde o zákonnou cesi věřitelových práv na ručitele (založenou tím, že ručitel uspokojí věřitelovu pohledávku namísto dlužníka), nicméně uvedl, že se však od jiných způsobů přechodu nebo převodu pohledávky liší, a to tím, že pohledávka původního (přímého) věřitele tímto uspokojením zaniká; proto se ručitel stává "novým" věřitelem dlužníka v rozsahu, v jakém uhradil závazek a současně mu vzniká "nové" právo vůči věřiteli.
O "analogickém použití" ustanovení § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání pro vyrovnací řízení, jehož se dožaduje stěžovatelka, se nezmiňuje ani judikatura obecných soudů (včetně stěžovatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 297/99, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2001) ani relevantní odborná literatura (kupř. Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Praha: Linde, 2002); závěr obecných soudů o "neaplikovatelnosti" tohoto ustanovení tedy již proto kvalifikovat jako "extrémní vybočení" z ustáleného výkladu, resp. jako projev "libovůle" soudu - což jediné by v ústavněprávním přezkumu (viz výše) mohlo být relevantní - nelze. Ve vztahu k označenému usnesení Nejvyššího soudu stojí též za připomenutí, že o tam hodnocenou situaci tzv. oddělených věřitelů, resp. věřitelů přednostních pohledávek zde zjevně nejde (viz též usnesení Vrchního soudu ze dne 25. 3. 2002 ap. zn. 1 Ko 35/2002, uveřejněné pod č. 96/2002 v časopise Soudní judikatura).
Ostatně podle § 63 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání platí, že potvrzeným vyrovnáním zůstávají nedotčena práva věřitelů proti spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, jestliže se těchto práv výslovně nevzdali. Odtud se nabízí i úsudek, že je tím modifikován důsledek vyrovnání, jehož se dovolává stěžovatelka (§ 63 odst. 1 téhož předpisu), a to ve smyslu zániku pohledávek věřitelů (ve vyrovnání), nikoli pohledávek jiných, jmenovitě ručitelů (resp. pozdějších pohledávek regresních).
Tím jsou v ústavní stížnosti vznesené námitky stěžovatelky vypořádány, a to očividně ve svém výsledku ve prospěch závěrů, jež v dané věci přijaly již obecné soudy.
Pro úsudek o splnění podmínek pro kasační zásah Ústavního soudu, jež byly výše předestřeny (ve smyslu excesu, resp. libovůle v právním posouzení věci), tedy zjevně není místa.
Stěžovatelce se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu