Concurs administrator not public authority; Constitutional Court lacks jurisdiction over bankruptcy decisions.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a former employee against a bankruptcy administrator's decision to reduce her salary. The court determined that the administrator does not qualify as a public authority under the relevant law and thus lacks the power to be sued before the Constitutional Court. Furthermore, the court held that it cannot review the regional court's judgment as it is not the supreme court of ordinary jurisdiction.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Law No. 328/1991 Coll. on Bankruptcy and Settlement; A bankruptcy administrator is not a public authority, and the Constitutional Court lacks jurisdiction to review its decisions or those of ordinary courts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky D. N., zastoupené JUDr. Yvetou Hendrychovou, advokátkou, se sídlem Kopečná 14, Brno, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí správce konkursní podstaty ze dne 20. 3. 2008, které bylo doplněno podáním ze dne 20. 4. 2008 a podáním ze dne 7. 5. 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 K 30/2006 ze dne 8. července 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 8. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí správce konkursní podstaty, jakož i výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že tímto usnesením byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), která jsou jí garantována čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1 i odst. 2 a čl. 17 odst. 1, 2, 4 Listiny.
Stěžovatelka byla zaměstnána jako vedoucí pracovník soukromé společnosti. Po té, co byl na tuto společnost prohlášen konkurs, požádal správce konkursní podstaty soud o souhlas se snížením hrubé mzdy stěžovatelky, a to za období od skončení pracovní neschopnosti stěžovatelky do 31. 3. 2007, kdy podle dohody o rozvázání pracovního poměru skončil pracovní poměr stěžovatelky. Krajský soud vyslovil napadeným usnesením s tímto návrhem správce konkursní podstaty souhlas, neboť dospěl k závěru, že je v souladu jak s pracovněprávními předpisy, tak s předpisy upravujícími postup po prohlášení konkursu. Soud se naopak neztotožnil s názorem stěžovatelky, která s návrhem správce konkursní podstaty nesouhlasila, když uvedla, že trvá na vyplacení odstupného, návrh na snížení hrubé mzdy považuje za nedůvodný, po skončení její pracovní neschopnosti do okamžiku skončení jejího pracovního poměru jí měl zaměstnavatel přidělovat práci odpovídající její pracovní pozici, protože podle jejího názoru tuto práci pro ni zaměstnavatel měl.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Správce konkursní podstaty přitom nevystupuje - v souladu s judikaturou i doktrínou (viz např. Kindl, M. K vymezení orgánu veřejné moci. Právní rozhledy, č. 11, 1995, s. 565 - 566 nebo usnesení Ústavního soudu ČSFR ze dne 9. 6. 1992,
sp. zn. I. ÚS 191/92
- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, sv. 1, str. 11) - za dané situace jako orgán veřejné moci. To ostatně plyne již z dikce ustanovení § 67a ["Pracovní nároky (...) vedoucích zaměstnanců (...) lze (...) uspokojit pouze do výše, kterou určí správce se souhlasem soudu."] i z ustanovení § 12 ["Dohled soudu (...) Při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu."] zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Dožaduje-li se proto stěžovatelka, aby Ústavní soud zrušil citované rozhodnutí správce konkursní podstaty, pak Ústavní soud musí konstatovat, že k tomu není příslušný.
Co se týká napadeného usnesení krajského soudu, je třeba uvést, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, převážně opakují argumenty, kterými se krajský soud již zabýval (což plyne mj. z toho, že požádal stěžovatelku o vyjádření), a s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal tak, že popsal, proč a na základě kterých ustanovení zákona při rozhodování postupoval.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postup, který správce konkursní podstaty zvolil, je jen formou odplaty za to, že se domáhala svých práv a svobod, že využívala svých znalostí a informací, pak jde o subjektivní tvrzení stěžovatelky. Správce konkursní podstaty využil postup, jenž je mu v souladu s právními předpisy k dispozici. Krajskému soudu nezbylo, než tento postup schválit - vnitřní pohnutky, ať už kohokoli, nemohl zohlednit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zkrátka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěrem krajského soudu.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 K 30/2006 ze dne 8. července 2008 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout, a to dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu