Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding denial of evidence and burden of proof in civil property dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a plaintiff challenging lower court decisions in a property ownership dispute. The plaintiff argued that the courts violated her right to a fair process by refusing to conduct specific psychological examinations and witness interviews regarding her son's injuries and the validity of a gift contract. The court ruled that the lower courts properly reasoned their refusal to admit evidence based on lack of medical reports and the irrelevance of the son's potential psychological issues, and that the plaintiff was not legally required to be instructed on the burden of proof under the Civil Procedure Code.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must examine admissibility before substantive merits; refusal of evidence is valid if facts lack relevance, are unverifiable, or are already proven; courts are not obligated to instruct parties on burden of proof unless they are entirely inactive and propose irrelevant evidence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. J., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, AK Oldřichova 23, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008 č. j. 33 Cdo 594/2008-09, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 61 Co 200/2007 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2007 č. j. 34 C 241/2005-151 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen princip rovnosti před soudem ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka podala u Okresního soudu Plzeň-město žalobu, jíž se domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí. Své právo opírala o skutečnost, že předmětné nemovitosti sice žalovanému darovala, ale pouze dočasně a účelově, aby se vyhnula povinnosti vrátit je svým rodičům; stěžovatelka rovněž vyzvala žalovaného k vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů, neboť fyzicky napadl nejen jejího syna, ale i samotnou stěžovatelku a způsobil jí perforaci membrány levého ucha a frakturu levé ruky. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22. 1. 2007 č. j. 34 C 241/2005-151 stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že darovací smlouva byla uzavřena pouze fiktivně a že došlo k hrubému porušení dobrých mravů ze strany žalovaného. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 61 Co 200/2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2008 č. j. 33 Cdo 594/2008-09 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka nalézacímu soudu vytýká, že nezdůvodnil neprovedení důkazů, které navrhla, a to výslech jejího syna a "znalecký posudek z oboru psychologie na jejím synovi" v situaci, kdy tyto důkazní prostředky měly prokázat, že došlo k fyzickému útoku žalovaného na stěžovatelčina syna. Nalézací soud tak nepostupoval zákonným způsobem, své rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným a založil jej na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatelka dále namítá, že nebyla dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nalézacím soudem poučena, že neunese břemeno důkazní, a nebyla vyzvána k doplnění důkazů; jedná se o absolutní povinnost soudu, kdy absence jejího splnění zakládá celkovou vadu řízení. Soud odvolací ani soud dovolací tyto vady nijak nenapravil.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a k projednání přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod.
Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález
II. ÚS 262/04
, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález
III. ÚS 569/03
, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelčině tvrzení, že okresní soud neodůvodnil neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Soud vysvětlil, že stěžovatelka nepředložila žádnou lékařskou zprávu stran psychických problémů svého syna a že kdyby syn psychickými problémy trpěl, projevily by se již dříve; k požadovanému výslechu syna uvedl, že tvrzení stěžovatelky je možno prokázat i jinak, kdy syn nebude nadbytečně psychicky zatěžován (srov. str. 9 rozsudku). Z citovaného je patrno, že nalézací soud zamítnutí provedení stěžovatelkou navržených důkazů řádně odůvodnil a neporušil tak stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Taktéž nelze opomenout odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něhož vyplývá, že vůči obdarovanému nelze namítat skutečnosti, které nastaly před okamžikem darování a o kterých dárkyně věděla.
K námitce absence poučení dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že uvedenou poučovací povinnost soud má, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). Pokud jde o platnost kupní smlouvy a původce stěžovatelčina zranění, okresní soud vyslechl množství stěžovatelkou navržených svědků, přičemž obsah jejich výpovědí vyhodnotil tak, že nedovoluje s jistotou učinit závěr, že skutkový děj proběhl způsobem uváděným stěžovatelkou. Nejednalo se tedy ani o jednu z výše vyložených situací, v nichž soud stíhá povinnost poučit účastníka řízení; stěžovatelka předložila relevantní důkazy, z kterých byly získány informace vztahující se k jejím tvrzením, nicméně soud je nevyhodnotil jako dostatečně průkazné. Rovněž nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, že se stěžovatelčinými dovolacími námitkami nezabýval, pakliže (správně) posoudil dovolání jako nepřípustné.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučen: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu