Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3032/07 ECLI:CZ:US:2008:2.US.3032.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal for procedural delay, citing lack of proper service evidence and prior review.

Numero d'incarto II.ÚS 3032/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. M. against lower court decisions dismissing his appeal as time-barred. The applicant argued that a judgment was never properly served, evidenced by the absence of a delivery receipt in the file, and claimed this violated his right to a fair trial. The court ruled that the applicant failed to substantiate his claim of non-service and that his previous appeal to the Constitutional Court on a related issue was already deemed unsubstantial, rendering this new complaint inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding procedural delays are inadmissible if the applicant failed to raise the issue of non-service in prior proceedings or if the complaint was already rejected in a related case.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural delay service of process fair trial rights subsidiarity principle inadmissible appeal delivery receipt

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud tak ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem Pardubice, tř. Míru 66, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007 ve věci sp. zn. 21 Co 253/2007 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 9. 2006 ve věci sp. zn. 10 C 282/94, takto:

Návrh se odmíta:

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně mělo dojít k porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky.

Napadeným usnesením obvodního soudu bylo odmítnuto pro opožděnost stěžovatelovo odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 25. 3. 1997 ve věci sp. zn. 10 C 282/94. Rubrikovaným usnesením městského soudu bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.

Výše uvedený rozsudek obvodního soudu převzal stěžovatel osobně dne 23. 11. 2006 a až tímto dnem nastaly dle jeho názoru účinky doručení a počala běžet lhůta pro podání odvolání. Stěžovatel se domnívá, že mu před tímto datem nebyl daný rozsudek nikdy doručen dle § 47 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu v rozhodném znění, pročež je jeho odvolání třeba považovat za odvolání podané ve lhůtě. Stěžovatel nadto poukazuje na skutečnost, že měl být jednáním obecných soudů utvrzován ve svém právním názoru, z nějž vyplývá, že mu předmětný rozsudek před 23. 11. 2006 řádně doručen nebyl.

Podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v ústavní stížnosti ve vztahu k obecným soudům je otázka, zda byl rozsudek obvodního soudu stěžovateli doručen řádným způsobem dle občanského soudního řádu v rozhodném znění, či nikoli, přičemž stěžovatel vychází ze skutečnosti, že doručenka, jež by měla tuto otázku osvětlovat, v předmětném spisu založena není, což stěžovatel zjistil během revize spisu, kterou na radu advokáta provedl v roce 2005.

V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 473/01

, přičemž zdůrazňuje, že dle Ústavního soudu "při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli. Nedůsledný postup soudů při doručování jejich rozhodnutí může vést v konečném důsledku k odmítnutí práva účastníků na samotný přistup k soudům."

Obecné soudy se v projednávané věci dle stěžovatele omezily na zjištění, že doručenka ve spise chybí a žádným způsobem se tak nezabývaly tím, jaký byl její obsah, jaké měla náležitosti a zda bylo tudíž stěžovateli předmětné soudní rozhodnutí řádně doručeno (stěžovatel měl pobývat v době doručení v zahraničí). Takový postup je dle názoru stěžovatele v rozporu s ustálenou judikaturu obecných soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 2927/2006), z níž plyne, že pokud není doručenka ve spisu k dispozici, musí soud vyšetřit a prokázat, že bylo soudní rozhodnutí řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu doručeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že představuje orgán ochrany ústavnosti a nikoli další instanci v systému obecného soudnictví. Proto není v jeho pravomoci napravovat svými rozhodnutími každou nezákonnost, tím méně nesprávnost, k níž v rozhodovací praxi obecných soudů dojde (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. VI. ÚS 23/93

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41). K odstranění možných omylů slouží soustava opravných prostředků upravených občanským soudním řádem a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. IV. ÚS 8/93

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 10, str. 77).

Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení, že spis Obvodního soudu pro Prahu 6, vedený pod sp. zn. 10 C 282/94, neobsahuje doručenku, jež by osvědčovala doručení rozsudku obvodního soudu stěžovateli, z čehož stěžovatel dovozuje, že odvolání, které proti tomuto rozsudku v roce 2005 podal, bylo podáním učiněným ve lhůtě, pročež měly obecné soudy porušit jeho právo na spravedlivý proces, když napadenými usneseními odmítly dané odvolání pro opožděnost.

Námitkou týkající se tvrzení, že rozsudek obvodního soudu nebyl stěžovateli v květnu 1997 řádně doručen, se nicméně Ústavní soud z důvodů konkretizovaných níže nemohl věcně zabývat, neboť tato námitka je v rámci řízení před Ústavním soudem ve smyslu principu subsidiarity nepřípustná.

Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel dne 12. 5. 1997 blanketní odvolání, ve kterém mj. uvedl, že "podrobné odůvodnění zašle po poradě s právním zástupcem" (č.l. 76). Usnesením ze dne 13. 5. 1997 byl stěžovatel obvodním soudem vyzván, aby své odvolání doplnil tak, aby odpovídalo požadavkům § 205 a § 42 odst. 3 občanského soudního řádu. Následně stěžovatel v přípisu soudu ze dne 20. 5. 1997 uvedl, že neměl dosud z důvodu nemoci možnost porady se svým právním zástupcem, rozporuje zde nicméně jeden údaj uvedený v rozsudku (č.l. 80). Poté Městský soud odvolací řízení usnesením zastavil, kteréžto rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností vedenou pod

sp. zn. III. ÚS 430/97

. V žádném z uvedených podání stěžovatel nezpochybňoval řádné doručení rozsudku ze dne 25. 3. 1997.

Skutečnosti uvedené v předchozím odstavci nejen značně oslabují pravděpodobnost tvrzení stěžovatele, že mu nebyl předmětný rozsudek nikdy řádně doručen, ale co je pro projednávané podání podstatnější, zakládají nepřípustnost stěžejní stěžovatelovy námitky. Před Ústavním soudem totiž není zásadně možné uplatnit námitky, který již měly být uplatněny v řízení před obecnými soudy. V projednávané věci navíc byla část řízení do vydání usnesení městského soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, již přezkoumána Ústavním soudem v řízení vedeném pod

sp. zn. III. ÚS 430/97

, v němž ústavní stížnost byla shledána zjevně nepodstatnou.

V nyní projednávané věci tak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko ústavnost obou napadených usnesení, proti nimž však stěžovatel primárně žádnou ústavněprávně relevantní námitku nesměroval.

Soudy obou instancí dle názoru Ústavního soudu detailně a ústavně konformně odůvodnily (viz č.l. 143-144 a 169-170), proč je stěžovatelovo odvolání třeba považovat za opožděné. Porušení stěžovatelových základních práv proto Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud tak ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu