Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1514/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.1514.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court decisions violating fundamental rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 1514/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by HCl ČR s.r.o. against lower court rulings in a civil dispute. The plaintiff argued that her fundamental freedoms were violated, but the Court found no such infringement. Relying on a previous identical decision, the Court determined the lower courts correctly applied civil procedure law and did not breach constitutional rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Law No. 99/1963 Coll. on Civil Procedure Act: A constitutional complaint must be rejected if the lower courts did not violate fundamental rights and the case is identical to a previously decided matter.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fundamental rights violation civil procedure law identical case precedent Constitutional Court ruling

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Law No. 99/1963 Coll. on Civil Procedure Act

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky HCl ČR s. r. o., se sídlem Praha 9, Mezi Úvozy 1850, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 49 Cm 106/2002, 49 Cm 107/2002, 49 Cm 109/2002, 49 Cm 110/2002 ze dne 24. 5. 2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 312/2005-157 ze dne 27. 4. 2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 32 Odo 1385/2006-189 ze dne 8. 4. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 19. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Nadto Ústavní soud požádal právního zástupce stěžovatelky dne 9. 10. 2008, aby mu zaslal dovolání, jež bylo posléze podnětem k usnesení Nejvyššího soudu, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností - právní zástupce stěžovatelky toto dovolání Ústavnímu soudu poskytl faxem ještě téhož dne. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jejího názoru jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována čl. 11 odst. 1 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

V řízení před obecnými soudy (tedy před soudem krajským, jako soudem prvního stupně a soudem vrchním, jako soudem odvolacím) se stěžovatelka (tehdy žalobkyně) domáhala po žalovaných (nyní vedlejších účastnících) zaplacení kupní ceny včetně příslušenství, zaplacení nákladů souvisejících s výkonem rozhodnutí a uhrazení náhrady škody. Krajský soud její žalobu zamítl, vrchní soud zamítnutí žaloby potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Již na tomto místě je třeba konstatovat, že ústavní stížnost je nutno odmítnout. Ústavní soud se zabýval v podstatě totožnou ústavní stížností (

sp. zn. III. ÚS 1985/07

ze dne 19. 6. 2008), která se s touto ústavní stížností shoduje co do povahy skutkového stavu, vedlejších účastníků i stěžovatelky. Lze proto na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1985/07

, co se týká jeho odůvodnění, přiměřeně odkázat.

Nejvyšší soud ve svém usnesení, jež je napadeno touto ústavní stížností, zhodnotil zásadní právní význam ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] jak ve vztahu k ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tak i k ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., čímž zabránil nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu (srov. např. nález

IV. ÚS 2533/07

z 21. 7. 2008 - zejména odstavec čtrnáctý tohoto nálezu - a dále například nález

II. ÚS 2837/07

, nález

I. ÚS 2030/07

či nález

IV. ÚS 128/05

- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, str. 355).

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 49 Cm 106/2002 ze dne 24. 5. 2005, rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 312/2005-157 ze dne 27. 4. 2006 a usnesením Nejvyššího soudu č.j. 32 Odo 1385/2006-189 ze dne 8. 4. 2008 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu