Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court delay in enforcement proceedings and damage calculation. The court found no violation of fair trial rights. The court held that the appellate court properly evaluated evidence and did not violate constitutional rights. The court ruled that the lower court's interpretation of sub-constitutional law was constitutionally compliant. The court determined that the complaint was clearly unfounded based on statutory provisions. The court concluded that the complaint lacked merit under the relevant legal framework. The court affirmed the lower court's decision on procedural and substantive grounds. The court rejected the claim that the delay constituted a violation of fair trial rights. The court found no error in the assessment of damages and procedural conduct.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the City Court in Prague's judgment. The applicant argued that the appellate court violated his right to a fair trial by failing to use market value for damage calculation and by allowing excessive delays in enforcement proceedings. The court rejected these claims, stating it does not re-evaluate evidence unless constitutional rights are clearly violated, which was not the case here. Consequently, the court found the appellate court's reasoning and legal interpretation to be constitutionally compliant and dismissed the complaint as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not re-evaluate evidence unless constitutional rights are clearly violated, and dismisses complaints where the lower court's reasoning is sound and legally compliant.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. M., zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 č. j. 35 Co 511/2007-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku vydaného v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, v němž vystupoval jako jeden z žalobců. Stěžovatel tvrdil, že městský soud jako soud odvolací uvedeným rozhodnutím porušil jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozsudku byly zjištěny následující skutečnosti.
Stěžovatel se jako jeden ze žalobců domáhal náhrady škody způsobené jim v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Jindřichově Hradci v řízení o výkon rozhodnutí a žádal, aby vedlejšímu účastníkovi (ČR - Ministerstvo spravedlnosti ČR) byla uložena povinnost zaplatit částku v celkové výši 121 635,- Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 85 397,- Kč s příslušenstvím, a co do částky
36 238,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 36 238,- Kč s 3% úrokem (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, jejíž podstatou je nesouhlas se závěry odvolacího soudu ohledně stanovení výše vzniklé škody vycházející z obvyklé (časové) hodnoty předmětné věci - vozidla a nikoli z ceny tržní. Podle stěžovatele bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 7. 2001 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, zejména osobního automobilu, a povinnému bylo zakázáno, aby nakládal s věcmi, které budou v rámci exekuce vykonavatelem sepsány. Povinný však mohl motorové vozidlo po nepřiměřeně dlouhou dobu nejen užívat, ale i jej havárií poškodit, a tím zkrátit možnost uspokojení pohledávky stěžovatele. Pokud by nebylo procesní nečinnosti soudu a bylo postupováno v souladu se zákonem - bez zbytečných průtahů, byl by výtěžek dražby vyšší a pohledávka stěžovatele by byla uspokojena z podstatně větší části. Tím, že odvolací soud nevycházel z tržní ceny předmětného vozidla, kterou ani nezjišťoval, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje především se skutkovými zjištěními obecných soudů. Trvá na svém přesvědčení, že odvolací soud měl při stanovení výše škody vycházet nikoli ze zjištěné ceny obvyklé, ale z ceny tržní.
K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít jen tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
K takovému pochybení však v dané věci nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu odvolací soud náležitě zhodnotil provedené důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř. a na jejich základě učinil právní závěr, který řádně odůvodnil. Jeho rozhodnutí je ústavně konformní a v podstatě nelze než odkázat na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, který se přesvědčivě vypořádal s námitkami a tvrzeními stěžovatele.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že řízení o výkon rozhodnutí u Okresního soudu v Jindřichově Hradci prodejem movité věci povinného trvalo od 15. 5. 2001, kdy byl podán návrh na výkon rozhodnutí, do 5. 11. 2004, kdy byl zastaven, přičemž výtěžek prodeje obdrželi žalobci 28. 1. 2004.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud hodnotil postup Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako nesprávný úřední postup způsobený průtahy v řízení. Přiměřenou dobou pro dané exekuční řízení byla dle názoru odvolacího soudu doba do konce roku 2002. Odvolací soud se však shodl se závěrem soudu prvního stupně, že není nesprávným úředním postupem postup Okresního soudu v Jindřichově Hradci spočívající v tom, že nezajistil vozidlo, které bylo předmětem výkonu rozhodnutí, neboť tak mohl učinit jen na základě návrhu oprávněných dle ustanovení § 327 odst. 1 o. s. ř., protože nešlo o věc, jejíž zajištění soud provede z úřední povinnosti. Žalobci podali tento návrh teprve začátkem roku 2003, tedy opožděně. Předmětné vozidlo tudíž zůstalo správně na místě soupisu, přičemž zákaz dispozice znamená pro povinného zákaz věc převést na jiného, zastavit ji nebo jinak zatížit, půjčit, pronajmout apod. Tento zákaz nebyl porušen, jestliže povinný vozidlo užíval, neboť mu sloužilo k výkonu podnikatelské činnosti.
Podle závěru odvolacího soudu žalobcům nepochybně vznikla škoda, protože jejich pohledávka byla v exekučním řízení uspokojena pouze z části. Výši této škody stanovil odvolací soud podle ceny obvyklé ke dni 31. 12. 2002, tedy v době, kdy vozidlo nebylo poškozeno.
Odvolací soud srozumitelně uvedl, jaké důvody jej vedly k napadenému rozhodnutí, a své rozhodnutí přiměřeně odůvodnil, jak ostatně vyplývá z reprodukce částí odůvodnění jeho rozhodnutí shora. Jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní a jím provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Odvolací soud tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhl do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu