Constitutional Court dismisses appeal on litigation costs as it lacks constitutional protection intensity.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding the High Court's decision on litigation costs. The applicant argued that the High Court erred in applying the legal tariff for legal fees by failing to account for the market value of the apartment involved in the transfer. The court ruled that disputes over litigation costs generally do not reach the threshold of intensity required to constitute a violation of fundamental rights. Consequently, the court declined to review the specific calculation details, affirming that such matters fall within the exclusive domain of ordinary courts.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Law No. 72/1994 Coll. on the ownership of flats; Disputes regarding the allocation of litigation costs between parties typically lack the intensity necessary to constitute a violation of fundamental rights and thus fall outside the scope of constitutional review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. R., právně zastoupené Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem AK se sídlem Záhřebská 50/148, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2008 č. j. 11 Cmo 2/2008-82, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. června 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2008 č. j. 11 Cmo 2/2008-82, a to pro porušení článku 4 Ústavy ČR, článku 4 odst. 2, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2008 č. j. 11 Cmo 2/2008-82 bylo změněno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007 č. j. 49 Cm 527/1998-70 v jeho výroku pod bodem III. tak, že žalovaný - Bytové družstvo Vinohradská 2030/44 (dále jen "bytové družstvo") je povinen zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na náhradu nákladů řízení částku 7 080,50 Kč a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 992,- Kč.
II. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětem sporu byla zákonná povinnost bytového družstva uzavřít smlouvu se stěžovatelkou, kterou na ni bude bezplatně převeden družstevní byt, jenž měla stěžovatelka jako členka družstva v nájmu. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení dovodil, že předmětem sporu byla povinnost uzavřít bezplatnou smlouvu a na náhradu nákladů řízení tak aplikoval ust. § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Zde však dle stěžovatelky vrchní soud pochybil a zaměnil úplatnost smlouvy s ocenitelností předmětu smlouvy, což jsou dle stěžovatelky dva naprosto samostatné atributy smlouvy. Předmět smlouvy, tedy převáděný byt, je penězi ocenitelný a stěžovatelka jeho cenu doložila obecným soudům současně se zpětvzetím žaloby. Dle stěžovatelky je tedy rozhodující pro stanovení výše náhrady nákladů řízení v části odměny za právní zastoupení ust. § 8 odst. 1 cit. vyhlášky (shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2003
sp. zn. I. ÚS 712/01
). V neposlední řadě pak vrchní soud podle stěžovatelky ve svém rozhodnutí pochybil, když přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení bytovému družstvu. Rozhodnutí soudu prvního stupně totiž bylo k odvolání stěžovatelky bytového družstva změněno, byla to tedy stěžovatelka, která byla v odvolacím řízení alespoň z části úspěšná a nikoli bytové družstvo. Vrchní soud v Praze tak porušil zákonem stanovený postup uplatnění práva stěžovatelky před nestranným soudem, konkrétně ust. § 142 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu.
III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např.
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
sp. zn. II. ÚS 130/98
,
sp. zn. I. ÚS 30/02
,
sp. zn. IV. ÚS 303/02
,
sp. zn. III. ÚS 255/05
).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např.
sp. zn. I. ÚS 457/05
).
Pokud stěžovatelka na podporu své ústavní stížnosti argumentuje názorem, vysloveným v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 712/01
, je vhodné připomenout, že skutková a právní situace v nynější věci je odlišná od stavu, z něhož vycházel citovaný nález. Tato odlišnost spočívá ve speciální právní úpravě, obsažené v ust. § 24 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, podle níž je převod bytu z vlastnictví bytového družstva do vlastnictví člena družstva za splnění zákonných podmínek bezplatný. Interpretace této speciální úpravy provedená obecnými soudy, že totiž v daném případě není namístě určovat tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta z tržní hodnoty bytu, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu