Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights due to insufficient evidence review in psychiatric treatment discharge case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a patient seeking discharge from compulsory psychiatric treatment. The petitioner argued that lower courts relied solely on a single expert report without addressing contradictions or conducting further investigations, violating fair trial rights. The court found no violation because the lower courts based their decisions on multiple corroborating pieces of evidence and adequately reasoned their conclusions regarding the patient's danger to society.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may not re-evaluate evidence or override general court jurisdiction unless there is a clear contradiction between legal conclusions and factual findings, or a violation of basic rights due to arbitrary interpretation or excessive formalism.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Navrátilem, advokátem v Plzni, Klatovská 6, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 1 Nt 819/2007 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. 50 To 186/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 5. 2008, řádně doplněnou podáním ze dne 6. 10. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin vraždy, které však bylo zastaveno z důvodu jeho nepříčetnosti v době spáchání činu a současně byla stěžovateli uložena ústavní forma ochranného léčení; tu vykonává od roku 1993.
Stěžovatel opakovaně žádal o propuštění z léčení či o změnu na ambulantní formu. Poslední předchozí (zamítavé) rozhodnutí soudu o jeho žádosti bylo vydáno dne 26. 1. 2006, a to na základě nově vypracovaného znaleckého posudku znalce prof. MUDr. M. K., Dr.Sc.
Dne 20. 6. 2007 podal stěžovatel další žádost. Ta byla usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 1 Nt 819/2007 zamítnuta. Soud neshledal splnění podmínek pro propuštění stěžovatele nebo pro změnu formy léčení.
Stěžovatel podal stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. 50 To 186/2008 zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004
sp. zn. IV. ÚS 502/02
(N 166/35). Uvedl, že soud rozhodl pouze na základě jediného důkazu - znaleckého posudku profesora K., ačkoliv posudek vykazoval rozpory se závěry ošetřujícího lékaře stěžovatele MUDr. F. (dle stěžovatele jsou rozpory v posouzení nebezpečnosti stěžovatele pro společnost, která může být při rozdílné diagnóze posuzována z jiných hledisek). Soud byl proto povinen odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. Stěžovatel má za to, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost prověření a hodnocení předloženého znaleckého posudku; "nepodepřely" jej jinými důkazy. Stěžovatel uvedl, že navrhoval důkazy, které však soud zamítl, aniž by se důkazními návrhy zabýval či se vypořádal s důvody zamítnutí. Dle stěžovatele soudy postupovaly mechanicky a stereotypně (nejednalo se přitom o první žádost stěžovatele).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Postatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s provedeným dokazováním - hodnocením důkazů, neprovedením navržených důkazů.
Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. nález
III. ÚS 224/98
, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Z rozhodnutí okresního soudu se podává, že tento nerozhodoval na základě jediného důkazu. Za účelem zjištění aktuálního stavu stěžovatele nechal doplnit znalecký posudek profesora K.; nový posudek je ze dne 30. 11. 2007. Soud přitom rozhodoval o žádosti stěžovatele na základě jak znaleckého posudku a výpovědi profesora K., tak na základě psychologického posudku a výslechu konzultantky znalce PhDr. B. Š. a na základě svědecké výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. F. Z důvodu souladnosti těchto důkazů také nevyhověl (pro nadbytečnost) návrhu stěžovatele na další dokazování vypracováním dalšího znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Soud v odůvodnění uvedl konkrétní pasáže důkazů, na základě kterých dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro změnu formy léčby či propuštění z ochranného léčení.
Se závěry o nebezpečnosti pobytu stěžovatele na svobodě se ztotožnil i krajský soud; dokazování považoval za dostatečné. Rovněž druhostupňový soud dospěl k závěru, že provedené důkazy vzájemně korespondují a doplňují se (to odůvodnil). Stížnostní soud rovněž adekvátně reagoval na námitku stěžovatele o kombinovatelnosti různých (jiných, stěžovatelem navržených) metod za účelem posouzení jeho nebezpečnosti a na návrh na další (revizní) znalecký posudek.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy provedly dokazování za účelem zjištění aktuálního zdravotního stavu stěžovatele a dostatečně odůvodnily rozsah tohoto dokazování (soulad důkazů provedených; nedůvodnost revizního posudku; spekulativnost jiných metod). Při hodnocení důkazů evidentně nepostupovaly libovolně, neboť z rozhodnutí jsou zřejmé konkrétní skutečnosti obsažené v provedených důkazech, které ve své spojitosti vedly k závěru obou soudů o nutnosti nevyhovění stěžovatelově žádosti (pro nebezpečnost jeho pobytu na svobodě). Ústavní soud má za to, že soudy se i s námitkami stěžovatele dostatečně vypořádaly. Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby hodnocení důkazů provedené obecnými soudy nahrazoval vlastním hodnocením; k excesům či libovůli výše naznačeným přitom nedošlo.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nebyla porušena ústavně zaručená práva, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu