Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1581/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.1581.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint claiming administrative courts violated fundamental rights regarding legal representation and procedural fairness.

Numero d'incarto II.ÚS 1581/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the taxpayer against administrative court rulings. The complainant argued that courts failed to consider his health condition and the complexity of the case when denying legal representation. The court held that it is not a further instance of review but only checks for violations of fundamental rights, which were not found here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not act as a further instance of review but only examines whether proceedings violate fundamental rights, and dismisses complaints where the applicant failed to substantiate claims regarding legal representation or procedural fairness.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court fundamental rights legal representation administrative procedure tax dispute procedural fairness dismissal of complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
sp. zn. II. ÚS 294/95

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Ivanou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 108/2007-56 ze dne 28. února 2008, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 279/2006-31 ze dne 25. června 2007, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva financí, jako účastníka vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. června 2008 a pro existenci formálních vad na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 3. října 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl usnesením správního soudu mimo jiné zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce pro řízení, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost a rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V doplněné ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že při rozhodování nebyl soudy vzat v úvahu druh řízení. Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval formalisticky, uvedením několika svých rozhodnutí, a nikoliv právními a skutkovými tvrzeními. Rekapituluje, že se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva financí o delegaci místní příslušnosti správce daně stěžovatele vyjma daně z nemovitostí, a daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, z Finančního úřadu Ostrava II na Finanční úřad Brno I. O tuto delegaci stěžovatel nežádal a rozhodnutí o delegaci neobsahuje žádné odůvodnění, přičemž podle něj nemá význam vznesená podjatost některých daňových orgánů vůči osobě stěžovatele. Uvedené svědčí o právní složitosti projednávané věci a potřebě ochrany jeho práv, kterou mu soud neposkytl. Dále uvádí, že o ustanovení zástupce požádal s ohledem na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, způsobený vážným psychosomatickým onemocněním, kdy je dlouhodobě léčen až šesti druhy psychofarmak. Soudy však nezjistily zdravotní stav stěžovatele, tj. především jeho schopnost jednat u soudu a dojet k soudnímu jednání do Prahy, protože z jejich strany nebyl dotázán ani on sám ani jeho ošetřující lékař na aktuální zdravotní stav.

3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného či zvláštního (v daném případě správního) soudnictví. Není tedy jeho úkolem rozhodovat o tom, zda jejich rozhodnutí či k nim vedoucí řízení představují porušení práv chráněných podústavními předpisy, ale jen to, zda tato rozhodnutí nebo k nim vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod.

4. Pokud jde o právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny je třeba především připomenout, že v něm jde především o to, aby orgány veřejné moci nebránily využívání odborné právní pomoci účastníky jimi vedených řízení, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí. Jedná se tedy o pomoc ve smyslu podpory v řízení, poskytování právních rad, apod. tak, aby účastník neutrpěl v řízení újmu pro neznalost nebo nemožnost jednat (srov. Klíma, K. a kol.: Encyklopedie ústavního práva. Praha: Aspi, 2007. str. 467). Aktivní povinností státu ve vztahu k tomuto právu je pak to, aby příslušný orgán veřejné moci vedoucí řízení v souladu se zákonem přiměřeně nahrazoval deficit účastníka řízení v tomto směru. I při plnění této aktivní povinnosti jde však stále o právo, a je tedy zásadně na účastníkovi, zda a jak je uplatní.

5. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že by soudy na jeho návrh nenahlížely právě v tomto duchu, a že by Nejvyšší správní soud rozhodoval formalisticky, anebo že by se dokonce nezabýval něčím ze stěžovatelem uplatněné argumentace. Naopak se oba soudy ve svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem vypořádaly s oběma i nyní vznesenými námitkami, tj. nezbytností zastoupení s ohledem na charakter řízení, a s ohledem na situaci stěžovatele tvořenou nedostatkem odborných znalostí a zdravotním stavem. Již správní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že se meritorně po skutkové i po právní stránce nejedná o složitou věc a toto konstatování Nejvyšší správní soud převzal a rozvedl proč (str. 4 rozsudku). Samozřejmě se může jevit jako paradoxní, že legislativní úprava žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu vede stěžovatele k závěru o složitosti věci, zatímco Nejvyšší správní soud vedla k závěru přesně opačnému.

6. Ve vztahu ke druhé námitce lze podobně považovat za ústavně souladný závěr Nejvyššího správního soudu, že pokud byl stěžovatel schopen formálně i obsahově provést řádně procesní úkony iniciující činnost soudů (jež tento soud podrobně rozvedl), nemůže pouhý poukaz na nemoc stěžovatele a její léčbu odůvodnit nezbytnost ustanovení zástupce. Bylo totiž na stěžovateli, aby svůj návrh na ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů doložil např. lékařskou zprávou, z níž by vyplynulo, jak konkrétně mu jeho zdravotní stav znemožňuje účast na řízení, či jej omezuje při tvorbě a předkládání procesních návrhů. Z toho, že tak neučinil přitom rozhodně nelze vyložit jako pochybení soudů, že v tomto ohledu samy nedoplnily podklady rozhodnutí. Oba soudy přitom s ohledem na ustálenou rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu přesvědčivě a tím i předvídatelně vyložily, že základním kritériem pro posouzení potřeby právní ochrany ustanovením zástupce z řad advokátů je formální a obsahová úroveň žaloby, která v případě stěžovatele byla (a nejen ona) vypracována a podána v souladu se zákonem. Na druhou stranu i v tomto ohledu platí poučení obou soudů, že totiž napadená rozhodnutí nebrání tomu, aby později v průběhu řízení v případě zjištěné potřeby právního zastoupení byl stěžovateli ustanoven zástupce. Pro účely řízení o ústavní stížnosti je však rozhodné především to, že argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je co do podstaty a rozsahu jen opakováním dříve použité argumentace stěžovatele, s níž se soudy vypořádaly, a proto nyní nedosahuje ústavněprávní relevance (srov.

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). Z toho plyne, že se Ústavní soud neztotožňuje ani se stěžovatelem uplatněnou námitkou porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu