Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2309/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.2309.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding excessive litigation delay and procedural delays in civil proceedings.

Numero d'incarto II.ÚS 2309/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging a thirteen-year delay in civil proceedings and alleged procedural delays by the courts. The applicant argued that the prolonged duration caused property and non-property damage, citing specific dates of filing and judgment. The court ruled the complaint inadmissible because a new statutory remedy for delay damages existed at the time of filing, and the delay did not violate other constitutionally protected rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); Ústavní stížnost s námitkou neúměrné délky řízení je nepřípustná, pokud již existuje zavedený právní prostředek k náhradě škody a pochybení neporušilo jiné ústavně chráněné právo.

Parole chiave

Generato dall'IA
excessive litigation delay constitutional complaint inadmissibility statutory remedy for delay civil procedure duration procedural delays compensation for delay constitutional relevance

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona
Ústavní soud tedy neshledal, že by argumentace stěžovatele dosahovala ústavněprávní relevance, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona a zčásti jako nepřípustná podle § 43 odst.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona
a) zákona a zčásti jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.
§ 83 odst. 1 zákona
Odmítnutím vlastní ústavní stížnosti byl tím podle § 83 odst. 1 zákona a contrario odmítnut i akcesorický návrh na náhradu nákladů zastoupení.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Markem Sochorem, advokátem Advokátní kanceláře JUDr. František Sochor - Mgr. Marek Sochor, se sídlem v Třebíči, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5124/2007-319 ze dne 24. června 2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 278/2006 ze dne 29. května 2007, a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Cm 116/95 ze dne 20. prosince 2005, spojené s návrhem na náhradu nákladů zastoupení, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) FinDebt a. s., se sídlem Vídeňská 11/127, Brno- Přízřenice, 2) V & V spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem K Cihelně 1412, Moravské Budějovice, a 3) A. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. září 2008 se stěžovatel domáhá jednak zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně mu bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 1) částku 766.431,16 Kč s příslušenstvím, s tím, že tuto povinnost lze uspokojit pouze z výtěžku zastavených nemovitostí, a plněním stěžovatele zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ostatním žalovaným, tj. vedlejším účastníkům řízení 2) a 3), rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání změněn rozsudek soudu prvého stupně jen tak, že povinnost zaplatit byla stěžovateli uložena společně s ostatními žalovanými, jímž byla tato povinnost uložena pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně č. j. 19 Cm 119/95-126 ze dne 4. listopadu 2003, a rozhodnutím dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání. Současně se stěžovatel domáhá vyslovení, že bylo porušeno jeho právo dané mu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel konkrétně napadá především fakt, že věc byla pravomocně skončena třináct let po podání žaloby. Domnívá se, že zejména Krajský soud v Brně ve věci nejednal bez zbytečných průtahů, protože žaloba byla u soudu (tehdy ještě u Krajského obchodního soudu v Brně) podána dne 2. března 1995, první rozhodnutí (nikoliv ve věci samé) vydal dne 6. června 2003, a rozsudek ve věci samé byl vydán dne 4. listopadu 2003, tj. po osmi letech. Není mu znám důvod, proč Krajský soud v Brně nečinil v období od podání žaloby žádné procesní úkony, když se jednalo o relativně skutkově jednoduchý případ. Návrh soudu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepodával s odvoláním na nález

sp. zn. IV. ÚS 392/05

(N 218/39 SbNU 311), neboť to bylo možné až od 1. 7. 2004, tedy po období ve kterém průtahy trvaly. Díky uvedeným průtahům vznikla stěžovateli jednak újma majetková, spočívající zejména v narostlém příslušenství, a jednak nemajetková, spočívající v právní nejistotě stěžovatele. Dále namítá, že v období roku 2005 vykonával trest odnětí svobody a objektivně existovaly problémy s doručením předvolání k jednání, neboť i po propuštění z výkonu trestu mu byla korespondence doručována do věznice. Ačkoliv měl ustanoveného právního zástupce, tento bez bližší znalosti věci nemohl prezentovat názor stěžovatele a vylíčit rozhodné skutečnosti. S odvoláním na nález

sp. zn. II. ÚS 145/02

(N 95/27 SbNU 99) má zato, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, protože předvolání k ústnímu jednání bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci. Dovolacímu soudu vytýká, že v posledně uvedené vadě neshledal dovolací důvod.

3. Pro případ, že nebude ústavní stížnost odmítnuta, navrhl stěžovatel nahrazení svých nákladů zastoupení podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť nemá dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením v řízení před Ústavním soudem, přičemž právní zástupce mu z téhož důvodu byl určen Českou advokátní komorou.

4. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu, od které není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzovaném případě, má ústavní stížnost coby procesní prostředek k ochraně lidských práv a základních svobod subsidiární povahu. To je dáno tím, že ačkoliv je pouze Ústavní soud výslovně označen ústavodárcem jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky), kterou vedle Ústavního soudu tvoří i další soudy (čl. 81 ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Konkrétně s ohledem na hierarchické uspořádání obecných soudů z toho plyne, že pokud dojde k porušení základních práv a svobod obecným soudem nižšího stupně, má k nápravě takového porušení dojít v prvé řadě postupem či rozhodnutím obecného soudu v rámci řízení o opravném prostředku. Teprve pokud k nápravě ani touto cestou nedojde, je namístě podat ústavní stížnost.

5. I pokud Ústavní soud vyjde z toho, že stěžovatel byl v roce 2005 ve výkonu trestu odnětí svobody a obsílka k ústnímu jednání, při němž bylo soudem prvního soudu rozhodnuto, mu nebyla doručena řádně a včas, neznamená tato skutečnost sama o sobě nic ve smyslu stěžovatelovy argumentace. Je třeba mít především na zřeteli, že ve věci bylo konečným způsobem rozhodnuto až odvolacím soudem v roce 2007. Stěžovatel ale nenamítá, že by u ústního jednání konaného odvolacím soudem neměl možnost se k věci vyjádřit. Existence odvolacího řízení přitom stěžovatelův případ zcela jasně odlišuje od případu řešeného Ústavním soudem pod

sp. zn. II. ÚS 145/02

, na nějž se stěžovatel odvolává. V onom případě byla totiž řešena situace jednostupňového správního soudnictví a to navíc v době, kdy nebyl ustaven Nejvyšší správní soud jako instance rozhodující o mimořádných opravných prostředcích ve správním soudnictví. V onom případě bylo tudíž porušení práva, které stěžovatel namítá, pro účastníky fatální. O nic takového však v tomto případě nejde, protože provedení řádného odvolacího řízení bylo zásadně způsobilé sanovat i předmětné pochybení. Lze proto považovat za ústavně souladný závěr dovolacího soudu, že námitka v tomto směru nepředstavuje dovolací důvod. Ústavní soud se blíže nezabýval nedůsledností argumentace stěžovatele, který na jedné straně považuje rozhodovaný případ za relativně skutkově i právně jednoduchý a na druhé straně podle něj nemohl vše potřebné soudu vylíčit jemu ustanovený zástupce.

6. Pokud jde o námitku neúměrné délky řízení je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná. Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. dubna 2006 (zákonem č. 160/2006 Sb.) nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních. To znamená, že před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov.

sp. zn. IV. ÚS 391/07

ze dne 7. srpna 2007, in http://nalus.usoud.cz/, aj.), což stěžovatel neučinil. Jinými slovy v důsledku vývoje právního řádu došlo ke změně okolností, za nichž byl přijat nález

sp. zn. IV. ÚS 392/05

, na nějž se stěžovatel v tomto ohledu odvolává. Pro úplnost je možné uvést, že v ustálené rozhodovací činnosti nebyla rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízeních trpících průtahy rušena v situaci, kdy byla tato řízení již pravomocně ukončena (srov.

IV. ÚS 202/02

, U 28/27 SbNU 325, aj.), jako v tomto případě, pokud průtahy nedošlo k porušení jiného ústavně chráněného práva.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by argumentace stěžovatele dosahovala ústavněprávní relevance, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona a zčásti jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

8. Odmítnutím vlastní ústavní stížnosti byl tím podle § 83 odst. 1 zákona a contrario odmítnut i akcesorický návrh na náhradu nákladů zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu