Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2327/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.2327.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's denial of appeal due to lack of fundamental legal significance.

Numero d'incarto IV.ÚS 2327/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a property owner challenging the Supreme Court's decision to dismiss her appeal. The applicant argued that lower courts incorrectly applied restitution laws and violated her right to a fair process regarding property confiscated in 1945. The Court ruled the complaint inadmissible because the Supreme Court's decision lacked fundamental legal significance, reserving constitutional review for violations of fundamental rights rather than mere disagreement with legal interpretation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review whether a Supreme Court decision concerns a question of fundamental legal significance, limiting its jurisdiction to cases involving denegatio iustitiae or violations of constitutionally guaranteed rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility fundamental legal significance denegatio iustitiae Supreme Court jurisdiction property restitution laws

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 237 para. 1 lit. c) of the Civil Procedure Code
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky M. K. M., právně zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3674/2007-125 ze dne 1. 7. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3674/2007-125 ze dne 1. 7. 2008.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") č. j. 13 C 31/2003-99 ze dne 12. 4. 2006 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že je vlastnicí v návrhu specifikovaných nemovitostí, které byly jejímu dědovi, Josefu Macovi, konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodnutí okresního soudu bylo následně jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 29 Co 490/2006 ze dne 17. 4. 2007. Dovolání proti rozsudku krajského soudu, jehož přípustnost stěžovatelka opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3674/2007-125 ze dne 1. 7. 2008 pro absenci zásadního právního významu řešené otázky odmítnuto.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci, vycházejícím z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 z 11. 9. 2003 a ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005. Poukazovala přitom na skutečnost, že v roce 1945 bylo s ohledem na tehdy panující podmínky velmi obtížné se konfiskaci bránit, a i v případech, kdy konfiskace byla vlastníkem zpochybněna, bylo následně začasté téměř nemožné příslušné doklady dohledat. Obecné soudy dle stěžovatelky nesprávně vyhodnotily vztah restitučních a obecných předpisů, popřely proklamovanou nepromlčitelnost vlastnického práva a založily disproporci mezi osobami, jejichž žalobám bylo v obdobných případech v minulosti vyhověno, a osobami, o jejichž nárocích bylo rozhodováno až po publikaci stanoviska pléna Ústavního soudu. Stěžovatelka spatřovala v nesprávné aplikaci práva porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv, proto navrhla, aby Ústavní soud předmětné usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud toto rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě nutno podotknout, že ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko "denegatio iustitiae." (nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 280/03

ze dne 17. 12. 2003, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 31, str. 383 a násl.). Výše uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Krom toho námitky stěžovatelky představovaly toliko polemiku se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., jímž jsou všichni soudci IV. senátu vázáni. Za těchto okolností bylo třeba aplikovaný právní názor považovat za ústavně konformní, v podrobnostech lze pak odkázat na obsah předmětného stanoviska. Z hlediska namítané disproporce mezi osobami, jejichž žalobám bylo v minulosti v obdobných případech vyhověno, je stěžovatelce možno přisvědčit v tom, že princip rovnosti v právech a princip právní jistoty patří mezi základní principy, o něž je opřeno fungování právního státu. Nicméně žádný z těchto principů není možno vykládat tak, že by bylo Nejvyššímu, resp. Ústavnímu soudu, zapovězeno změnit již dříve vyslovený právní názor. V právním řádu České republiky nemají soudní rozhodnutí povahu závazných precedentů ve smyslu pramenů práva, není proto vyloučeno, že společenský vývoj vyústí v situaci, kdy se dříve vyslovený právní názor bude jevit jako neudržitelný a bude třeba přistoupit k jeho změně. V zájmu předvídatelnosti soudního rozhodování jsou pro takový postup stanovena zvláštní pravidla; v této souvislosti lze poukázat například na ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu, jež stanoví, že rozhodnutí, založené na právním názoru odchylujícího se od právního názoru, již dříve vysloveného v nálezu, je třeba přijmout kvalifikovanou většinou všech soudců. Při respektování všech těchto postupů pak nemůže skutečnost, že došlo ke změně judikatury, konstituovat sama o sobě zásah do ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu