Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to lack of evidence in damages case against state.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by A. O. against lower court rulings in a damages suit against the state. The complainant argued that courts violated his right to a fair trial by refusing evidence and failing to appoint legal counsel, despite similar relief granted in other proceedings. The court found the complaint baseless because the lower courts correctly applied procedural laws, the disputed administrative act had already taken legal effect, and no arbitrary conduct occurred.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the lower courts have not acted arbitrarily and have applied the law in conformity with the Constitution without violating fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. O., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2004, č. j. 15 C 320/96-77, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2008, č. j. 44 Co 46/2005-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností, která postrádala ústavněprávní argumentaci, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Soudy prý porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 15 C 320/96 rozhodly, aniž by provedly jediný důkaz a nedaly mu možnost uspět se svou žalobou. Řízení před nimi bylo pojato ryze formalisticky a soud prvního stupně se navíc snažil vyhnout rozhodování v dané věci. Tím bylo stěžovateli odepřeno právo dané čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 37 odst. 2 in fine Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 C 320/96, vedený u Městského soudu v Brně. Zjistil, že dne 26. 11. 1996 podal stěžovatel žalobu proti českému státu, ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 2.300,- Kč, která byla způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně a v návaznosti na to i nesprávným postupem Krajského soudu v Brně. Nesprávný úřední postup prý spočíval v tom, že Městský soud v Brně nevyhověl ve věci vedené u něj pod sp. zn. 33 C 230/93 stěžovatelově žádosti o osvobození od soudního poplatku ve výši 200,- Kč a o ustanovení advokáta k ochraně jeho práv a později zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Přitom v jiném řízení, vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 38 C 281/94, stěžovatel od soudních poplatků osvobozen byl a byl mu i ustanoven advokát. Tím, že řízení bylo zastaveno, došlo k tomu, že stěžovatel nemohl v tomto řízení uplatnit u soudu své právo na náhradu škody, způsobené mu sousedy. Požadoval proto tuto náhradu vůči státu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 9. 2004, č. j. 15 C 320/96-77, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ten nelze vyvozovat jen ze skutečnosti, že soud zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo z části osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Podle § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, ustanoví předseda senátu na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Je tedy nutné jednak posoudit předpoklady osvobození od soudních poplatků a pak také posoudit, zda ochrana zájmů účastníka vyžaduje, aby mu byl ustanoven zástupce. Nelze (jak na to poukazuje stěžovatel) z jednoho spisu, ve kterém soud učinil závěr, že osvobodí stěžovatele od soudních poplatků a ustanoví mu zástupce, vyvozovat, že ve druhém řízení, ve kterém nedošlo k osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, byl stěžovatel poškozen. Rozhodnutí vždy závisí na konkrétních okolnostech případu.
Stěžovatel napadl tento rozsudek odvoláním, ve kterém uvedl, že jestliže mu soud v jiném řízení osvobození od soudních poplatků přiznal a ustanovil mu právního zástupce, měl tak učinit i v tomto řízení. Jestliže tak neučinil, jde o nesprávný úřední postup.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2008, č. j. 44 Co 46/2005-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že důvodem zastavení předmětného řízení - což je příčinou, proč soud o stěžovatelově nároku nerozhodl - nebyl úřední postup, ale rozhodování soudu podle § 138 odst. 1 o. s. ř. Bylo-li na rozhodnutí soudu podle zákona, zda osvobodí stěžovatele od soudních poplatků, není to současně úřední postup a rozhodnutí jako takové nemá z hlediska podmínek odpovědnosti za výkon veřejné moci význam. Navíc rozhodnutí, kterým soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, nebylo pro nezákonnost zrušeno a nelze je proto zkoumat mimo pořad zákonem stanovených opravných prostředků.
III. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně. Podle něj k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, kterému byl dán prostor k hájení práv stěžovatele. Ve skutečnosti, že soudem nebylo prováděno rozsáhlejší dokazování, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, protože podstata rozhodnutí spočívala ve skutečnosti, že rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, od kterého stěžovatel odvozoval svoje nároky na náhradu škody vůči České republice, nebylo pro nezákonnost zrušeno a tak nebyla splněna základní podmínka ust. § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho úředním postupem. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že rozhodování soudu o zastavení řízení není úředním postupem. Další dokazování ve věci proto bylo pro posouzení stěžovatelem uplatněného nároku zcela nadbytečným.
Protože v tomto vyjádření není nic, co by nebylo obsaženo již v napadeném rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud se o ně neopíral a ani je nezasílal stěžovateli k případné replice.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na právní pomoc, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, že obecné soudy zamítly jeho žalobu na náhradu škody proti státu, neboť nepovažovaly rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků za úřední rozhodnutí ve smyslu tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání takového rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. To se však nestalo. V předmětné věci proto dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces či na právní pomoc a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Svá rozhodnutí obecné soudy přesvědčivě a logicky odůvodnily. Jejich rozhodnutí je v souladu i s konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle které podmínkou nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí je pravomocné rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (viz např. sp.zn.
III. ÚS 302/07
, www.nalus.cz). V posuzovaném případě tomu tak nebylo a rozhodnutí, kterým soud zastavil řízení pro nezaplacení soudních poplatků, nabylo právní moci. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno nebylo.
Stěžovatel dále namítal, že soudy při svém rozhodování neprováděly žádné dokazování. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že soudy prováděly dokazování především spisy sp. zn. 33 C 230/93 a sp. zn. 38 C 281/94, na které se stěžovatel odvolával (viz protokol z jednání soudu prvního stupně, č.l. 71 soudního spisu). Žádné další důkazy nebyly navrženy ani u soudu odvolacího (viz protokol z jednání odvolacího soudu č.l. 92 soudního spisu). Jak přesvědčivě odůvodnil ve svém rozsudku Krajský soud v Brně, pro posouzení stěžovatelova nároku bylo rozhodující to, že rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci a že se v tomto případě o úřední postup nejednalo. Ústavní soud proto ani této námitce nemohl vyhovět.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - jak již uvedl - že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu