Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely due to prior rejected filings on same grounds.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint, ruling it untimely because previous complaints on identical grounds were already dismissed for delay. The applicant argued that a general public interest allowed filing within one year, but the Court found no basis for extending the standard 60-day limit. Consequently, the Court determined that repeated submissions on the same legal issues without new procedural remedies constituted an abuse of process.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed after the expiration of the 60-day period following the final procedural remedy, particularly when prior complaints on the same grounds were rejected for untimeliness.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006 č. j. 16 Co 537/2005-153 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 č. j. 25 Cdo 2070/2006-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti žádá stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jeho názoru porušují čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“).
Stěžovatel výslovně vychází z toho, že v případě existence „obecného zájmu“ lze ústavní stížnost podat ještě ve lhůtě jednoho roku od okamžiku, kdy napadené rozhodnutí nabude právní moci. Domnívá se, že tato podmínka je v jeho věci splněna, jelikož obecným zájmem musí být respektování ústavně zaručených práv soudy všech stupňů, náležitý přístup soudů k účastníkům řízení, jakož i právní jistota, založená správnou aplikací hmotného práva.
Stěžovatel v pořadí první ústavní stížností napadl rozsudek Městského soudu ze dne ze dne 14. 2. 2006 č. j. 16 Co 537/2005-153 a Ústavní soud o ní rozhodl usnesením ze dne 2. 1. 2007
sp. zn. IV. ÚS 291/06
tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Dne 6. 6. 2007 ve věci
sp. zn. III. ÚS 738/07
rozhodl Ústavní soud o druhé stěžovatelově ústavní stížnosti, směřující již i proti (odmítavému) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2070/2006, a odmítl ji jako opožděně podanou (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Další ústavní stížnost proti týmž rozhodnutím obecných soudů odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 9. 2007
sp. zn. II. ÚS 2256/07
rovněž z důvodu její opožděnosti.
Čtvrtá ústavní stížnost, obsahově shodná, byla opět jako opožděná Ústavním soudem odmítnuta, a to usnesením ze dne 6. 5. 2008
sp. zn. III. ÚS 2797/07
. Ustavní soud zde popsal postup stěžovatele, spočívající v opětovně předkládaných ústavních stížnostech, a shrnul i rozhodné právní argumenty, jež k nim byly uplatněny. Vysvětlení podal i ve vztahu k těm námitkám, jež stěžovatel zopakoval znovu v ústavní stížnosti nyní posuzované, a zvláštní pozornost věnoval stěžovatelem dovolávanému ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aby dovodil, že se stěžovatel v jeho výkladu mýlí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“)].
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byly-li již předchozí ústavní stížnosti odmítnuty pro opožděnost, nelze – již logicky –při aplikaci rozhodného ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), jakož i stěžovatelem dovolávaného ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dospět k závěru odlišnému.
Lze jen stěžovateli připomenout, že v usnesení ze dne 2. 1. 2007
sp. zn. IV. ÚS 291/06
se Ústavní soud zabýval námitkami, jež vznesl v řízení před obecnými soudy a které sleduje i dalšími podanými ústavními stížnostmi, a dospěl k závěru, že z hledisek ústavněprávních neobstojí. Není proto případná představa, že byl stěžovateli odepřen přístup k ústavněprávnímu přezkumu vůbec.
Pakliže jedním z podání v dané věci (ze dne 10. 9. 2008) stěžovatel naznačil, že posuzovanou ústavní stížnost míní směřovat i proti předchozím rozhodnutím Ústavního soudu, stojí za zaznamenání, že zde by musela být posouzena jako nepřípustná ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť proti rozhodnutí Ústavního soudu zásadně (srov. § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není přípustný opravný prostředek (srov. kupříkladu usnesení ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 697/05
,
III. ÚS 505/05
,
I. ÚS 467/05
,
III. ÚS 107/06
,
III. ÚS 246/07
a dalších).
Tím je opětovné odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odůvodněno.
Co do vad stěžovatelova návrhu (jmenovitě nedostatku zastoupení advokátem) platí, že je nelze mít za odstraněné ani v prodloužené lhůtě, resp. ani podáním ze dne 10. 9. 2008; Ústavní soud posléze na jejich odstranění netrval, jelikož i v případě, že by bylo výzvě Ústavního soudu posléze vyhověno, nemohlo by to objektivně ničeho změnit na meritorní neprojednatelnosti ústavní stížnosti, jež byla výše doložena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj