Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1335/08 ECLI:CZ:US:2008:1.US.1335.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses claim that retroactive disability supplement violates fair process rights. Stipulates state retains authority to define restitution scope. Rejection based on statutory taxative list of rehabilitated crimes. Stipulates state retains authority to define restitution scope. Rejection based on statutory taxative list of rehabilitated crimes.

Numero d'incarto I.ÚS 1335/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding a Supreme Administrative Court ruling that denied a disability supplement. The applicant argued that her 1983-1984 persecution and subsequent rehabilitation entitled her to the supplement under a government decree, claiming a violation of fair process rights. The court ruled that the state has the fundamental right to define the scope of redress and that the statutory list of rehabilitated crimes is binding, excluding the applicant's specific offense.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The state retains the fundamental right to define the scope of redress for historical wrongs, and the taxative list of rehabilitated crimes in the Restitution Act is binding for determining eligibility for disability supplements, precluding analogical extension to other offenses.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal disability supplement eligibility restitution scope definition taxative list of crimes fair process rights violation historical regime redress state authority to legislate

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Napadenými rozhodnutím byl podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb.
Stanovisko Nejvyššího správního soudu, že absolutní podmínkou přiznání příplatku podle ustanovení § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č.
§ 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb.
§ 202 odst. 1 trestního zákona
V předmětné věci bylo proti stěžovatelce vzneseno obvinění z trestného činu výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1 trestního zákona, který však není zahrnut ve výčtu trestných činů v ustanoveních § 2 a 4 zákona č.
§ 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb.
1 trestního zákona, který však není zahrnut ve výčtu trestných činů v ustanoveních § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Z uvedeného proto vyplývá, že stěžovatelce nemohl být za dobu nezákonného omezení osobní svobody příplatek k důchodu poskytnut.
§ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Pokud byla stěžovatelka nezákonně zbavena osobní svobody, avšak nebyla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., lze souhlasit s názorem městského soudu, že nebyla splněna podmínka stanovená v § 1 písm.
nařízení vlády č. 622/2004 Sb.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření znovu zopakoval svůj právní názor, obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy, že nelze v rozporu s podmínkami stanovenými v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. rozšiřovat okruh osob, kterým náleží příplatek k důchodům.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Čechurou advokátem v Praze 2, Vinohradská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 46/2007-38 ze dne 13. února 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 13/2006-17 ze dne 30. října 2006 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 365 814 067 ze dne 6. prosince 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 46/2007-38 ze dne 13. února 2008, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 13/2006-17 ze dne 30. října 2006, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 365 814 067 ze dne 6. prosince 2005. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") byla zamítnuta její žádost o poskytnutí příplatku k plnému invalidnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení vlády č. 622/2004 Sb."). Napadenými rozhodnutím byl podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka emigrovala z důvodu politické persekuce v roce 1968 do Velké Británie, kde má stále trvalý pobyt. V České republice má postavení tzv. devizové cizozemky. V roce 1983/84 přijela na vánoce a Nový rok na návštěvu za matkou do Československa. Během této návštěvy onemocněla a byla velmi tvrdě politicky pronásledována. Na pokyn tehdejších úřadů jí nebyla poskytnuta ani základní zdravotní péče, byly jí odebrány doklady a dva roky byla ponechána bez jakéhokoliv lékařského ošetření a bez finančních prostředků. Protiprávně jí nebylo umožněno vycestovat zpět do Velké Británie. Státní bezpečnost zneužila této situace k vykonstruovaným procesům, zneužila medicíny a psychiatrie k persekuci stěžovatelky. V letech 1990 a 1991 proběhla její soudní a politická rehabilitace a na konci roku jí byl po diplomatických jednáních poskytnut sociální důchod ve výši 1.000,- Kč. Jednáním státních orgánů byla stěžovatelce způsobena trvalá invalidita, znemožněno pracovní a společenské uplatnění. Tento postup tehdejšího komunistického režimu se negativně projevuje při stanovování invalidního i starobního důchodu, především ve výpočtu hrubého ročního výdělku, neboť v letech 1968 až 1983 stěžovatelka pracovala ve Velké Británii, po roce 1983, kdy onemocněla, již nemohla pracovat z důvodů shora popsaných.

Stanovisko Nejvyššího správního soudu, že absolutní podmínkou přiznání příplatku podle ustanovení § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 119/1990 Sb.), je jedině rehabilitační řízení uskutečněné podle tohoto zákona, není korektní. Principy obecné spravedlnosti - podle jejího názoru - naopak vyžadují, aby za splnění uvedené podmínky byly považovány i výsledky nestandardních rehabilitačních procesů, pokud neodporují základním myšlenkám zákona č. 119/1990 Sb. Podle mínění stěžovatelky nejde o rozšiřování okruhu osob, kterým náleží příplatek k důchodu, ale pouze o využití analogie v souladu s obecnými principy spravedlnosti.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II. Městský soud v Praze se ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření znovu zopakoval svůj právní názor, obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy, že nelze v rozporu s podmínkami stanovenými v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. rozšiřovat okruh osob, kterým náleží příplatek k důchodům. Odkázal proto rovněž na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádřením ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovatelce je ani nezasílal k případné replice.

III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 Cad 13/2006 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala přezkoumání výše označeného rozhodnutí ČSSZ, jímž jí byla zamítnuta její žádost o poskytnutí příplatku k invalidnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Příplatek k důchodu žádala za období od 15. 12. 1987 do 17. 12. 1987 a za období od 31. 8. 1988 do 10. 10. 1988, kdy byla umístěna v psychiatrické léčebně k posouzení zdravotního stavu na základě rozhodnutí vyšetřovatele v souvislosti se zahájením trestního stíhání pro trestný čin výtržnictví.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti generálního prokurátora rozsudkem sp. zn. 11 Tz 49/90 ze dne 17. května 1990, v němž bylo stanoveno, že usnesením obvodního prokurátora pro Prahu 2 sp. zn. Pv 978/87 ze dne 13. října 1988 byl porušen zákon. Podle názoru Nejvyššího soudu stíhaný čin nemohl závažnějším způsobem narušit zásady občanského soužití a nelze mít za to, že zjištěné jednání bylo způsobilé hrubě porušit veřejný klid a pořádek. Protože bylo prokázáno, že skutek pro který se trestní stíhání vedlo, není ani jiným trestným činem ani přečinem, měl prokurátor trestní stíhání zastavit.

Vzhledem k tomu nebylo třeba v průběhu řízení objasňovat otázku příčetnosti stěžovatelky jako obviněné. Stěžovatelka tak byla ve výše uvedeném období protiprávně omezena na osobní svobodě. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 4 Cad 13/2006-17 ze dne 30. října 2006 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že se v případě stěžovatelky nejednalo o odsouzení a o výkon trestu odnětí svobody, ale o umístění do psychiatrické léčebny. Nárok stěžovatelky bylo proto možné hodnotit pouze ve smyslu ustanovení § 1 písm.

a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb., kterým bylo stanoveno, že nárok na poskytnutí příplatku k důchodu mají i ti státní občané České republiky, kteří byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Rozhodnutí, které bylo podkladem pro stěžovatelčino umístění do psychiatrické léčebny, bylo však zrušeno cestou stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem České republiky v její prospěch. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nebyla rehabilitována podle citovaného ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., a proto ČSSZ rozhodl správně.

Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 46/2007-38 ze dne 13. února 2008 zamítnuta. Soud v podstatě uvedl, že přestože stěžovatelka byla zbavena osobní svobody, nemohlo dojít k rehabilitaci podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona 119/1990 Sb., neboť trestný čin, pro který byla stíhána není uveden v ustanoveních § 2 a 4 citovaného zákona. Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu nelze v rozporu s podmínkami stanovenými v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. rozšiřovat okruh osob, kterým náleží příplatek k důchodu. Pokud byla stěžovatelka nezákonně zbavena osobní svobody, avšak nebyla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., lze souhlasit s názorem městského soudu, že nebyla splněna podmínka stanovená v § 1 písm. a) citovaného nařízení vlády.

IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepřisvědčil základní námitce stěžovatelky, podle níž lze per analogiam pod okruh osob, jimž má být poskytnut příplatek k důchodu, zařadit i další osoby, u nichž rovněž došlo k nezákonnému omezení osobní svobody a že takový postup nelze považovat za rozšíření okruhu oprávněných osob k tomuto příplatku.

Ústavní soud již mnohokrát vyslovil - a to v souvislosti s restitučními předpisy - že je základním oprávněním státu, aby stanovil hranice, v nichž chce odčinit, resp. zmírnit některé křivdy spáchané dřívějším režimem. Pro oblast, jíž se dotýká i nařízení vlády č. 622/2004 Sb., podle něhož se poskytuje příplatek k důchodu, představuje vymezení rozsahu odčiňovaných křivd zákon č. 119/1990 Sb. Citovaným zákonem definovaný okruh je potom závazný i pro všechny další, zejména prováděcí právní předpisy. Nelze proto rozšiřovat okruh osob, které byly rehabilitovány pro trestné činy taxativním výčtem stanovené v uvedeném zákoně; tím je samozřejmě dán i okruh osob, jimž ve smyslu prováděcího nařízení vlády náleží příplatek k důchodu. V předmětné věci bylo proti stěžovatelce vzneseno obvinění z trestného činu výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1 trestního zákona, který však není zahrnut ve výčtu trestných činů v ustanoveních § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Z uvedeného proto vyplývá, že stěžovatelce nemohl být za dobu nezákonného omezení osobní svobody příplatek k důchodu poskytnut.

Nad rámec těchto závěrů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka byla postižena omezením svobody, jehož nezákonnost byla prokázána - jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu - což jí zřejmě umožňovalo domáhat se náhrady škody, způsobené tímto nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu