Constitutional Court dismissed complaint; lower court correctly refused to set deadline for appeal to preserve trial court independence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the Constitutional Court's complaint against the Municipal Court of Prague's refusal to set a deadline for filing an appeal. The applicant argued this violated her right to a speedy trial, but the lower court determined that setting deadlines infringes on the trial court's independence and is not the proper remedy for procedural delays. The Constitutional Court agreed, ruling that the specific request under the relevant statute did not cover the applicant's broader complaints about case separation or trial length.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 174a of the Act on Courts and Judges; The request for setting a time limit for a procedural act is a specific proceeding aimed at assessing unjustified delays, not a tool to compel a court to perform acts it refuses, and does not violate the right to a speedy trial if it preserves the independence of the trial court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Energoinvest CZ, a. s., se sídlem Na Pankráci 1062/58, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem Žitná 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2008, č. j. 30 UL 12/2008-9, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka shora specifikované rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž jí byl zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 500/2003. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího základního práva na projednání věci bez zbytečného odkladu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu, konkrétně stanovení lhůty pro předložení dovolání stěžovatelky Nejvyššímu soudu České republiky. V ústavní stížnosti uvedla, že podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu, o které bylo nejprve zahájeno samostatné řízení. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 došlo ke spojení této věci s dalšími žalobami jiných žalobců. Ve společném řízení pak příslušný soud rozhodl o jednotlivých žalobách různě, přičemž její žaloba byla odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, avšak rozsudek soudu prvního stupně byl ve vztahu k ní potvrzen, zatímco ohledně některých dalších žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 16. července 2007 dovolání. Soud prvního stupně dovolání dovolacímu soudu nepředložil a rozhodl se nejprve dokončit řízení ohledně těch věcí, ve kterých mu byla věc odvolacím soudem vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatelka se návrhem podaným dne 5. 6. 2008 Městskému soudu v Praze domáhala postupem podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 5 byla ve věci 20 C 500/2003 určena lhůta pro předložení jejího dovolání Nejvyššímu soudu. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tento návrh zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že příslušný soud sice může procesnímu soudu stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, avšak nesmí porušit jeho nezávislost při rozhodování sporu, která je zaručena ústavním pořádkem. Smyslem tohoto řízení je odstranění průtahů v řízení, a proto procesnímu soudu nelze nařizovat, jak má při projednávání a rozhodování jednotlivých věcí postupovat. Z toho pak dovodil, že procesnímu soudu lze stanovit lhůtu ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení procesní soud již rozhodl a je v prodlení s jejich provedením a nebo jejichž provedení je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci stejně musí být podle zákona učiněny. V souzeném případě měl procesní soud dvě možnosti, buď pokračovat v řízení anebo předložit věc dovolacímu soudu k vyřízení dovolání. Městský soud pak uzavřel, že bylo věcí procesního soudu, aby si sám zvolil způsob postupu v řízení, pokud je tento postup v souladu s účelem řízení. Jestliže zvolil jeden ze dvou možných postupů, z nichž každý by byl v souladu s uvedeným účelem, nelze v tomto postupu spatřovat průtahy v řízení.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut její návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích, neboť ve shora popsaném postupu procesního soudu spatřuje průtahy v řízení, a tudíž porušení ústavním pořádkem garantovaného práva na soudní rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Poukazuje na ustanovení § 241b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ze kterého vyplývá, že v řízení o dovolání platí obdobně ustanovení § 210 odst. 3 o. s. ř., kterým se soudu ukládá předložit dovolání dovolacímu soudu, jakmile uplynula lhůta k podání dovolání všem účastníkům řízení a jakmile soud provede všechna zákonem stanovená šetření. Nesouhlasí s důsledkem plynoucím z ústavní stížností napadeným rozhodnutím, spočívajícím v tom, že je ve skutečnosti nucena čekat, až se projednají žaloby jiných žalobců. Poukazuje na to, že žalobu podala v samostatném řízení a takto byla vedena, a to, že soud ji spojil k projednání s dalšími žalobami jiných žalobců, nemůže být důvodem mnohaletých průtahů. Podle jejího názoru, pokud bylo možné věci spojit, je možné je opět "rozdělit" a odvolává se na ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Městský soud v Praze se ve svém vyjádření především odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí. K možnosti vyloučení věci stěžovatele k samostatnému řízení uvedl, že to v daném případě neumožňuje speciální úprava řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Odkazuje na ustanovení § 250b odst. 1 o. s. ř., podle kterého s žalobou v tomto typu řízení jsou spojeny ke společnému řízení další žaloby, které byly podány ve věci, o níž správní orgán rozhodl stejným rozhodnutím dříve, než soud prvního stupně.
Ústavní soud je vázán petitem návrhu. Ten se v daném případě omezuje pouze na zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 30 UL 12/2008-9. Tím je vymezen rozsah přezkumu ústavnosti pouze na řízení před Městským soudem v Praze ve věci návrhu stěžovatelky, aby postupem podle § 174a zákona o soudech a soudcích, byla Obvodnímu soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 20 C 500/2003 určena lhůta pro předložení jejího dovolání Nejvyššímu soudu. Ústavní soud se proto nemohl zabývat námitkou stěžovatelky, týkající se možnosti vyloučení její věci k samostatnému projednání procesním soudem, neboť to nebylo předmětem návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, kterým se zabýval Městský soud v Praze v řízení, které je ústavní stížností napadeno. Z tohoto důvodu také nezasílal vyjádření Městského soudu stěžovatelce, protože jediné novum v něm uvedené se týkalo možnosti vyloučení věci k samostatnému projednání.
Ústavní soud zaujal k otázce ústavnosti ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích zásadní stanovisko ve svém plenárním nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 60/04
. Vyslovil se v tom smyslu, že tato zákonná úprava míří na případy nečinnosti ze strany soudu a ne na taktiku vedení řízení a je především věcí nadřízeného soudu, aby rozlišil, kdy se jedná o nečinnost a kdy o taktiku vedení řízení. V uvedeném nálezu dále uvedl, že "řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním sporného řízení, ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání správního rozhodnutí. Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce". Z těchto zásad Městský soud v Praze vycházel. Jeho úvahy jsou shora popsány a zcela korespondují s názorem Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném plenárním nálezu.
Ústavní soud postup soudu v projednávané věci přezkoumal z hlediska práva jednotlivce zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které se výslovně dotýká průtahů v řízení, resp. nepřiměřené délky řízení. Podle článku 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ústavní soud jsa vázán petitem návrhu nemohl se zabývat postupem procesního soudu, přičemž z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tam jsou nasměrovány především výtky stěžovatelky. Ty však nedoznaly odrazu v návrhu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, a tudíž k nim nemohl Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity přihlížet. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
Ústavní soud z těchto důvodů došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu