Constitutional Court dismisses appeal as civil judgment review lacks constitutional dimension and violates admissibility rules.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against a district court's civil judgment regarding rent arrears and litigation costs. The tenant argued that the appellate court's refusal to award late payment penalties and its handling of costs violated fundamental rights and fair trial principles. The court ruled that the complaint failed to demonstrate how the civil dispute involved a violation of constitutionally guaranteed rights or freedoms, as it merely sought a re-examination of the case's substantive outcome.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústava ČR čl. 83, 87 odst. 1 písm. d); Listina základních práv a svobod čl. 36 odst. 1; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 1: Constitutional Court review of civil judgments is limited to constitutional principles and does not permit re-examination of substantive case outcomes unless fundamental rights are demonstrably violated.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, č. j. 17 Co 354/2007-139, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2007, č. j. 5 C 1387/2005-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst.1 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1,4, čl. 36 a čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Zde se stěžovatel žalobou domáhal, aby žalované (A. Ď.) byla uložena povinnost zaplatit mu spolu s příslušenstvím částku 9 884 Kč a 14 888,50 Kč z titulu úhrady dlužného nájemného.
Napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 5 C 1387/2005-111, soud prvního stupně uložil žalované zaplatit stěžovateli (v řízení žalobci) 9 884 Kč a 14 888,50 Kč spolu s poplatkem z prodlení ode dne 11. 8. 2004 do zaplacení a žalované též uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 3 294 Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Brně též napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ohledně jistiny ve výši 9 884 Kč a 14 888,50 Kč, změnil jej však tak, že co do přiznaného poplatku z prodlení z jednotlivých dlužných částek měsíčního nájemného žalobu zamítl, a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému z účastníků. Podle odvolacího soudu nebylo - ohledně poplatku z prodlení - možné použít ustanovení § 697 obč. zák., neboť žalovaná nevěděla, že v rozhodném období má platit nájemné vyšší částkou; nebylo totiž doloženo, že jí stěžovatel (jako pronajímatel bytu) k tomuto plnění vyzval. Oproti soudu prvního stupně odlišný výrok o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tím, že oba účastníci měli pouze úspěch částečný (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nenastala splatnost nájemného ve smyslu § 697 obč. zák., neboť - jak tvrdí - žalovaná k úhradě žalovaného plnění vyzvána byla. Namítl též, že odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení před oběma soudy náležitě nezdůvodnil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí přímo v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel především své výhrady, tak jak je adresoval Ústavnímu soudu, identifikuje výlučně s tvrzením věcné, případně procesní nesprávnosti (zde výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Jinak řečeno, ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel nedokládá, proč by jeho spor o příslušenství žalované pohledávky (ať již v rovině skutkové nebo právní) měl nabýt ústavněprávního rozměru.
Vzhledem k tomu je namístě připomenout, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.
Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že na místě není ani (stěžovatelem uplatněná) námitka nedostatku odůvodnění nákladových výroků odvolacího soudu, jestliže důvody pro které bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto, se z obsahu odůvodnění rozhodnutí (byť ve stručnosti) naopak podávají.
Ústavní soud proto podle shora vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu