Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2055/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.2055.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as procedurally inadmissible due to non-exhaustion of remedies and delay.

Numero d'incarto III.ÚS 2055/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by three individuals against specific court rulings. The applicants argued that lower courts were bound by a final Supreme Court decision despite new evidence, violating their right to a fair trial. The Court determined the appeal was inadmissible because the contested rulings were not final, as the case had been remanded and new judgments were issued, failing to exhaust all procedural remedies.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the contested decision is not final and all procedural remedies have not been exhausted.

Parole chiave

Generato dall'IA
non-exhaustion of remedies procedural inadmissibility finality of decision delayed filing constitutional complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
2000 nebylo konečným rozhodnutím ve věci a nedošlo tak k vyčerpání všech procesních prostředků ochrany ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
§ 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu.
§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud neshledal ani splnění podmínek dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro výjimečné připuštění ústavní stížnosti; stěžovatelé sami důvody nesplnění těchto podmínek naznačili ve své ústavní stížnosti (část V.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š. a 2. J. Š., a 3. M. Š., všech zastoupených JUDr. Václavem Bartošem, advokátem v Praze 1, Křížovnické náměstí 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 1998 č. j. 2 Cdon 654/97-154, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 1999 č. j. 19 C 214/98-201 a části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. 14 Co 251/2000-252, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 14. 8. 2008 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 1998 č. j. 2 Cdon 654/97-154, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 1999 č. j. 19 C 214/98-201 a zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. 14 Co 251/2000-252 v části odůvodnění: "V daném případě však, jak i vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, skutková zjištění se po rozhodnutí dovolacího soudu nijak zásadně nezměnila, a proto i nadále lze vycházet ohledně podmínky ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy o podmínce protiprávního zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitostí jako o otázce vyřešené pro účely tohoto soudního řízení mezi shora uvedenými účastníky sporu."

Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Uvedli, že dovolací soud "zjišťoval skutkový a právní stav na základě neplatných právních předpisů" a nevypořádal se s jejich právní argumentací; ve spisu přitom chyběly stěžovateli předložené důkazy. Stěžovatelé brojí proti závěrům učiněným Nejvyšším soudem, popsali část řízení před obecnými soudy a předkládají svou argumentaci i stran důkazů. Dle stěžovatelů se následně prvostupňový a druhostupňový soud odvolaly na závaznost právního názoru soudu dovolacího, přestože stěžovatelé předložili důkazy, které mění stav věci; nelze již dovozovat vázanost nižších soudů právním názorem dovolacího soudu. Stěžovatelé se obávají, že obecné soudy budou, při novém rozhodování po vydání nálezu

sp. zn. I. ÚS 1499/07

, znovu vycházet z právního názoru dovolacího soudu. Stěžovatelé mají za to, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu by neměla být odmítnuta, neboť přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a v řízení dochází ke značným průtahům.

Ze stěžovateli předložených listin a z vlastní činnosti Ústavního soudu byly zjištěny tyto skutečnosti.

Ve věci stěžovatelů vydal Obvodní soud pro Prahu 9 dne 19. 7. 1994 pod č. j. 10 C 102/92-100 rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1996 č. j. 35 Co 439/95-139. Na základě dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 6. 1998 č. j. 2 Cdon 654/97-154 tak, že prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu. Dne 2. 11. 1998 vydal Ústavní soud usnesení pod

sp. zn. I. ÚS 405/98

, kterým odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu pro nepřípustnost.

Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 4. 10. 1999 pod č. j. 19 C 214/98-201 nový rozsudek ve věci. Na základě odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2000 pod č. j. 14 Co 251/2000-252 tak, že prvostupňový rozsudek (ve znění doplňujícího usnesení a dvou opravných usnesení) zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 27. 10. 2004 pod č. j. 19 C 214/98-575 nový rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006 č. j. 55 Co 397/2005-688. Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č. j. 28 Cdo 283/2007-723 částečně zrušil odvolací rozsudek a částečně zamítl dovolání podané protistranou stěžovatelů. Dne 2. 7. 2008 vydal Ústavní soud pod

sp. zn. I. ÚS 1499/07

nález, kterým zrušil prvostupňový rozsudek, odvolací rozsudek a část rozsudku Nejvyššího soudu.

Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný a podaný opožděně.

Ze zjištěných skutečností o řízeních proběhnuvších ve věci stěžovatelů vyplývá, že o ústavní stížnosti proti samotnému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998 bylo již Ústavním soudem rozhodnuto pod

sp. zn. I. ÚS 405/98

ve smyslu nepřípustnosti pro nevyčerpání procesních prostředků, neboť řízení u obecných soudů stále probíhalo (věc se vrátila prvostupňovému soudu).

Ústavní soud tedy vycházel z toho, že stěžovatelé brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998 ve spojení s jimi napadenými následujícími rozhodnutími obecných soudů, a sice rozsudkem prvostupňového soudu ze dne 4. 10. 1999 a usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2000.

Ústavní soud musí konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť z výše uvedeného je zřejmé, že napadené odvolací rozhodnutí ze dne 5. 10. 2000 nebylo konečným rozhodnutím ve věci a nedošlo tak k vyčerpání všech procesních prostředků ochrany ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Naopak následně proběhla před obecnými soudy řízení a byla vydána nová tři rozhodnutí ve věci; věc byla rovněž předmětem řízení u Ústavního soudu pod

sp. zn. I. ÚS 1499/07

a nyní probíhá znovu řízení před obecnými soudy.

Současně je třeba uvést, že ústavní stížnost je i podána opožděně, neboť napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 251/2000-252 bylo vydáno dne 5. 10. 2000; opožděnost ústavní stížnosti je zde zjevná.

Nadto je třeba doplnit, že stěžovatelé ústavní stížností nebrojili proti výroku odvolacího rozhodnutí ze dne 5. 10. 2000, ale pouze proti jednomu odstavci v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Stěžovatelé s výrokem rozhodnutí (tj. s rozhodnutím ve věci) souhlasili.

Závěry o nepřípustnosti a opožděnosti dopadají také na napadené prvostupňové rozhodnutí ze dne 4. 10. 1999 a napadený předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998.

Ústavní soud neshledal ani splnění podmínek dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro výjimečné připuštění ústavní stížnosti; stěžovatelé sami důvody nesplnění těchto podmínek naznačili ve své ústavní stížnosti (část V. v podání ze dne 13. 8. 2008).

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2008

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu