Constitutional Court dismisses appeal on retrial request, ruling courts properly evaluated new evidence without violating fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's refusal to grant a retrial. The applicant argued that the lower courts failed to compare new evidence with existing facts, thereby violating his right to a fair trial. The court held that it cannot substitute its own assessment for the general courts' evaluation of evidence and found the lower courts' reasoning sufficient and lawful.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 278 odst. 1 trestního řádu; § 134 odst. 2 trestního řádu; The Constitutional Court does not replace the general courts' assessment of evidence in retrial proceedings but reviews only whether new facts or evidence could justify a different verdict.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Iljou Hrubým, advokátem v Praze 4, Pod Višňovkou 16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2007 č. j. 28 Nt 4/2006-157 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 10 To 79/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 10 To 79/2007, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2007 č. j. 28 Nt 4/2006-157, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Dle tvrzení stěžovatele bylo těmito rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudu ve své trestní věci předložil nové důkazy k prokázání, že se v místě činu nenacházel, a k prokázání nevěrohodnosti svědka - poškozeného, které jediné mohou zvrátit závěry soudu o vině stěžovatele. Stěžovatel namítl, že soud neprovedl porovnání dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností a nově navrhovaných důkazů. Uvedl, že soud neporovnal výpovědi poškozeného s novým důkazem - posouzením lékařských zpráv lékařem MUDr. B. (zpochybnění věrohodnosti poškozeného) a neporovnal úplné odmítnutí výpovědi svědkyně - manželky stěžovatele před nalézacím soudem s důkazním významem předložených deníků. V důsledku neporovnání nových důkazů s důkazy již provedenými tak soud "odmítl vidět" důvodné pochybnosti, které by vedly (a postačují) k obnově řízení.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
V dané věci je podstatné, že ústavní stížnost se týká návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, resp. rozhodnutí obecných soudů o tomto návrhu. Jedná se tak o situaci, kdy stěžovatel byl již pravomocně odsouzen. Ústavní soud proto nemá důvod se vracet k přezkumu původních odsuzujících rozhodnutí, se kterými stěžovatel částečně v ústavní stížnosti polemizuje.
Dle ustálené judikatury se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v § 278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (viz též např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 62/04
, U 19/33 SbNU 409;
sp. zn. IV. ÚS 178/03
, U 20/33 SbNU 417).
V posuzovaném případě je z napadených rozhodnutí zřejmé, že prvostupňový soud se všemi stěžovatelovými důkazy i argumenty zabýval a provedl i navržené výslechy svědků (V., S., poškozený, manželka stěžovatele). Podrobně vyložil, jaký důkaz považoval za nový a proč neodůvodňoval obnovu řízení, jakož i své hodnocení dalších stěžovatelem navržených důkazů (ať již se jedná o konkrétně uvedené hodnocení a úvahy soudu k jednotlivému důkazu či vysvětlení významu "nového důkazu" v rámci obnovy řízení). Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový soud porovnával nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými. Prvostupňový soud však neshledal splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Ke stížnosti stěžovatele se obdobnou argumentací (výslech S., výslech a deníky manželky stěžovatele ad.) zabýval i vrchní soud, který se shodl s prvostupňovým soudem a odkázal na vyčerpávající hodnocení důkazů jím provedené; v postupu prvostupňového soudu neshledal vady. S ohledem na způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s návrhy stěžovatele, lze konstatovat, že soudy dostály své povinnosti řádně se zabývat tvrzeními a důkazy předloženými stěžovatelem a své závěry a hodnocení řádně a srozumitelně odůvodnit v rozhodnutí. Ústavní soud neshledal v postupu soudů libovůli; nemá za to, že by v dané věci došlo k porušení stěžovatelova práva na fair proces.
Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces za zjevně neopodstatněné, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu