Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding civil procedure defects.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint as obviously unfounded without a substantive hearing. The applicant challenged lower court decisions allowing a new plaintiff to enter a civil proceeding based on a debt assignment agreement, arguing procedural flaws in the presentation of power of attorney and the identification of the assignment contract. The court rejected these arguments, noting that the applicant's claims contradicted their own admission that the lower courts correctly applied the relevant procedural rules and that the assignment was properly identified by its specific terms.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints that are obviously unfounded must be rejected without a substantive hearing if they do not prima facie reach the level of constitutional rights protection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní nám. 117/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, č.j. 29 Cdo 3032/2007-188, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2007, č.j. 7 Cmo 372/2006-166, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, č.j. 4 Cm 442/98-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením s poukazem na ustanovení § 107a o. s. ř. připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně společnosti Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, vstoupila společnost CORSAIR (Luxembourg) N°, 11 S. A., se sídlem 2, BOULEVARD KONRAD ADENAUER, L-1115 LUXEMBOURG, Lucemburské vévodství, registrační číslo: B 90447.
Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rovněž napadeným usnesením tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1/ Mgr. A. Z., jednající podle § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za Českou spořitelnu, a. s., své oprávnění prokázala pouze neověřenou kopií plné moci ze dne 13. 10. 2004. Stěžovatel sice připouští, že v ustanovení § 21 odst. 5, věty prvé, o. s. ř. "není zmínka o podmínce předložení originálu pověřovací listiny", avšak namítá, že soud měl "k odstranění takového zjevného nedostatku v předložené plné moci" žalobkyni vyzvat, poněvadž jinak by se "v případě neúspěchu ve sporu ... mohla dovolat zmatečnosti dle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože za ni jednal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn".
2/ Oba soudy rozhodly o změně v účastenství podle § 107a o. s. ř. s poukazem na smlouvu o postoupení pohledávky vůči stěžovateli ze dne 24. 7. 2003, která byla "již dříve" založena ve spise, avšak Česká spořitelna, a. s., jakož i CORSAIR (Luxembourg) N°, 11 S. A., návrh na vstup do řízení shodně odůvodnily "jinou" smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. 7. 2003, která "v soudním spise založena není". Stěžovatel dovozuje, že "právní skutečnost uvedená v § 107 odst. 1 o.s.ř. nenastala, a tedy nemohlo dojít k přechodu práva na společnost Corsair a že tato skutečnost se v celém řízení neprokázala (§ 107 odst. 2 o. s. ř.) a nebyla žádným ze soudů ani zjišťována".
3/ Stěžovatel má dále za to, že řízení vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 442/98 "mělo být v souladu s § 111 odst. 3 o. s. ř. skončeno již v červenci 2003, a to marným uplynutím roční lhůty, stanovené jako maximální hranice pro podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení"; tento návrh ze dne 1. 7. 2003 totiž "podepsaly a tudíž současně společně jednaly za žalobce osoby Ing. M. D. a JUDr. Z. Š.", což je podle jeho názoru v rozporu s ustanovení § 21 odst. 5 o. s. ř.
K námitkám stěžovatele je nutné předeslat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jimi zvolených procesních postupů v rámci probíhajícího řízení. Jinak řečeno, okolnost, že ústavněprávní přezkum je ovládán principem subsidiarity, zahrnuje též jeho zdrženlivost ve vztahu k rozhodnutím jen procesní povahy, které obecné soudy vydávají v průběhu jimi vedených řízení. Tato zásada je prolomitelná jen v případech extrémních, kdy soud vybočí ze zákonného procesního rámce natolik, že zasáhne ústavně zaručená základní práva (čl. 83 Ústavy).
Takové pochybení ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal.
Není k přehlédnutí, že pokud stěžovatel zároveň tvrdí, že ustanovení § 21 odst. 5, věty prvé, o. s. ř. [ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] nevyžaduje předložení "originálu pověřovací listiny" (tj. osvědčení o pověření k zastupování v řízení) a že soud měl "k odstranění takového zjevného nedostatku v předložené plné moci" žalobkyni vyzvat, staví se tím do pozice vnitřního argumentačního rozporu; jestliže žalobkyně předmětnou normu, jak připouští stěžovatel, respektovala, nevznikl důvod vyzývat ji k doplnění dosud předloženého oprávnění.
Stěžovatelův odkaz na ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci případný zjevně; o tímto ustanovením předvídanou zmatečnostní vadu jde tehdy, když ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, způsobilost být účastníkem neměl, což případ České spořitelny, a. s. nepochybně není.
Smlouva o postoupení pohledávky byla v návrhu podle § 107a o. s. ř. určena nejen dnem podpisu smlouvy o postoupení pohledávky zástupci České spořitelny, a. s. (tj. dnem 17. 7. 2003), nýbrž též dalšími údaji (zejména právním důvodem vzniku pohledávky, její výší, dnem účinnosti smlouvy o jejím postoupení, resp. označením č. BBL03P2023); není proto k její identifikaci rozhodné, že obecné soudy tuto dohodu zmiňovaly (jen) coby smlouvu o postoupení pohledávky "ze dne 24. 7. 2003", tj. ze dne, kdy ji podepsala jedna ze smluvních stran.
K posledně namítané vadě (ve vztahu k důsledkům předjímaných ustanovení § 111 odst. 3 o. s. ř.) se poznamenává, že v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, č.j. 29 Odo 982/2004-90, byla již dříve odstraněna, dodatečným schválením.
K uvedenému je vhodné dodat, že se stěžovatelovými námitkami se již vypořádal dovolací soud, a Ústavní soud na výstižné odůvodnění jeho usnesení, aniž by cítil potřebu je dále rozvíjet, odkazuje. Za zdůraznění, a pro vysvětlení stěžovateli, stojí dovolacím soudem připomínaná rozhodnutí uveřejněná pod č. 31/2004 a č. 37/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelovy ústavní stížnosti.
Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu