Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1961/08 ECLI:CZ:US:2008:1.US.1961.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming administrative court violated property rights and access to court.

Numero d'incarto I.ÚS 1961/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the municipality's constitutional complaint against administrative court rulings regarding a radar installation. The court found that while the municipality argued for civil court jurisdiction over property disputes, the administrative court correctly handled public interest claims under the building code. The court concluded that the municipality's arguments regarding spiritual values did not constitute a core property right violation and that the administrative process fully respected constitutional guarantees.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court holds that administrative adjudication of certain property-related objections does not violate the right of access to court, provided the decision undergoes full judicial review, and that claims based on spiritual or historical values do not form the core of property rights protection.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal administrative vs civil jurisdiction property rights protection access to court guarantee public interest objections building code procedure spiritual value claims

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obce Hostěrádky - Rešov, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 1 As 46/2007-150, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, č. j. 29 Ca 230/2006-110, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných ve správním soudnictví.

Jak v ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, podala v řízení o umístění stavby - páteřního radaru protivzdušné obrany - vedeném u Městského úřadu ve Slavkově jako vlastník pozemků sousedících s umisťovanou stavbou tzv. občanskoprávní námitky. Stavební úřad však řízení nepřerušil a stěžovatelku s těmito námitkami neodkázal na soud. Stěžovatelka proto napadla konečné rozhodnutí o umístění stavby, resp. rozhodnutí o odvolání, správní žalobou, o níž rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně. Krajský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že uplatněné námitky stěžovatelky jsou svou povahou námitkami veřejnoprávními, o nichž byl oprávněn rozhodnout stavební úřad. K ochraně hodnot, kterými argumentovala stěžovatelka ve svých námitkách (zejména ochrana pietního a duchovního charakteru pozemků, které se nacházejí v místě tzv. slavkovského bojiště), je pak dle soudu povolán orgán státní památkové péče, který ve věci vydal závazné stanovisko obsažené v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2003.

Nejvyšší správní soud pak měl v napadeném rozhodnutí vyjít z klasifikace tzv. vlastnických námitek v řízení podle stavebního zákona a měl uvést, že existuje jedna skupina námitek, které překračují pravomoc stavebního úřadu (námitky zpochybňující samotnou existenci vlastnického práva či jeho rozsah, námitky vydržení, existence věcného břemene atd.), a druhá skupina námitek, o nichž je oprávněn rozhodnout stavební úřad (námitky hlučnosti, prašnosti, zastínění, odstupu stavby, obtěžování pohledem, tj. souhrnně námitky budoucích imisí). Současně Nejvyšší správní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž jsou civilní soudy oprávněny rozhodovat o sousedských žalobách dle § 127 o. z., jejichž předmětem jsou již existující imise, zatímco stavební úřady jsou povolány rozhodovat o námitkách týkajících se možných budoucích (očekávaných) imisí vzniklých zamýšlenou stavbou. Pokud stěžovatelka před stavebním úřadem tvrdila porušení svých vlastnických práv spočívající v oslabení duchovního poslání památného místa, pak to byl podle Nejvyššího správního soudu právě správní orgán, který byl povolán na základě opatřeného stanoviska orgánu státní památkové péče rozhodnout. Stěžovatelka však podle Nejvyššího správního soudu žalobou toto stanovisko nenapadla.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti zopakovala, že předmětnou stavbou dochází k narušení piety slavkovského bojiště a vyjádřila názor, že v podmínkách materiálního právního státu nelze jednotlivce zbavit práva na přístup k soudu a práva na ochranu vlastnictví jenom proto, že určitý statek (duchovní statek) se ocitá v dvojím režimu soukromoprávní a veřejnoprávní ochrany a že námitky vlastníka současně sledují obecnější hodnoty, jejichž ochrana je svěřena orgánu státní správy.

Stěžovatelka se proto domnívá, že napadenými rozhodnutími jí nebyla poskytnuta ochrana práva na pokojné užívání majetku, resp. vlastnického práva dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Současně s tím, že stěžovatelka nebyla se svými námitkami odkázána na civilní soud, měla být rovněž zkrácena na svém právu na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí správních soudů zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti jsou dva okruhy otázek, a to zda skutečnost, že správní orgán o námitkách stěžovatelky rozhodl sám a stěžovatelku neodkázal na civilní soud představuje porušení práva na přístup k soudu, a zda stěžovatelce i přesto byla poskytnuta ochrana vlastnického práva, resp. práva na pokojné užívání majetku.

Pokud jde o první otázku, dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzení o porušení práva na soudní ochranu nelze přisvědčit. Z napadených rozhodnutí a citované judikatury vyplývá, že obě skupiny tzv. soukromoprávních námitek podléhají soudnímu přezkumu, byť jedna skupina v režimu civilního soudnictví a druhá skupina v režimu soudnictví správního. Jinak řečeno, skutečnost, že o určitých námitkách rozhoduje správní orgán sám, ještě neznamená zkrácení práva na přístup k soudu, neboť v systému úplného přezkumu (nikoliv pouze přezkumu zákonnosti) správních rozhodnutí správními soudy je posouzení těchto námitek předmětem přezkumu ze strany správních soudů. Ostatně tento přístup plně respektuje kautely vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, podle nichž musí soudnímu přezkumu podléhat všechna rozhodnutí dotýkající se základních práv (zde práva vlastnického). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že právo na přístup k soudu napadenými rozhodnutími porušeno nebylo.

Pokud jde o námitku týkající se porušení vlastnického práva stěžovatelky, je třeba se zaměřit na povahu vznesených námitek. V tomto směru lze souhlasit s názorem obou správních soudů, že vznesené námitky se spíše kryjí s veřejným zájmem na ochraně veřejného statku (památky) a Ústavní soud k tomu dodává, že obsah těchto námitek jistě netvoří jádro vlastnického práva (v praxi je často naopak památková ochrana vlastníkem vnímána jako omezení vlastnického nakládání s předmětem vlastnictví). Ústavní soud má proto za to, že stěžovatelka svým výkladem a uplatněnými námitkami činí vlastnictví čímsi esoterickým (o tom nejvýrazněji svědčí pasáže tučně zvýrazněné v ústavní stížnosti o "zemi prosáklé krví a utrpením obětí bitvy, nebo o tom, že "slavkovské bojiště je výrazem úcty k mrtvým" atd.). Lze ocenit, že stěžovatelka chrání i takové hodnoty, Ústavní soud je však přesvědčen, že tyto hodnoty netvoří jádro vlastnického práva a jeho ochrany. Takové pojetí by naopak hranice vlastnického práva rozostřovalo a jak uvedeno, činilo vlastnické právo mlhavé až zahalené esoterickým nádechem.

V tomto kontextu je naopak s podivem, pokud stěžovatelka nebrojila proti rozhodnutí orgánu státní památkové péče, který vydal k věci závazné stanovisko, ač tak učinit mohla a měla. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ani vlastnické právo stěžovatelky, jehož ochrana je garantována čl. 11 odst. 1 Listiny.

S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2008

Vojen Güttler

předseda senátu