Constitutional Court dismisses tax appeal claiming procedural violations and evidence misinterpretation as unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a taxpayer against lower court rulings regarding a tax assessment. The applicant argued that evidence was improperly evaluated and terms were confused, but the court found these claims were already thoroughly addressed by the lower courts. Consequently, the complaint was dismissed for being obviously unfounded under the relevant statute.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are rejected as obviously unfounded when the lower courts have already logically and persuasively resolved the applicant's substantive arguments without arbitrary evaluation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele JUDr. B. Ch., zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem Jáchymovská 27, 360 04 Karlovy Vary, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. dubna 2008 č. j. 9 Afs 117/2007-84 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007 č. j. 10 Ca 251/2005-46, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatel domáhal ve své daňové věci (dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000) zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. To s poukazem na dotčení svých ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
Stížnostní body návrhu, o něž své petitorní žádání navrhovatel opíral, koncentroval do tří tématických okruhů. Orgánu v prvním stupni o jeho daňové povinnosti rozhodujícímu předně vytýkal vady při doručení rozhodnutí (dodatečného platebního výměru č. 1020001561 vydaného Finančním úřadem pro Prahu 3 dne 29. listopadu 2002 pod č. j. 173255/02/003913/7329). Dále stěžovatel vyslovil přesvědčení, dle něhož v předmětném řízení byly nesprávně hodnoceny důkazy, přičemž v tom rámci některé svědčící v jeho prospěch přehlíženy či přinejmenším nedostatečně zohledněny. Konečně namítl ve vztahu k rozhodnutím orgánů veřejné moci bagatelizaci záměny pojmů „snížení“ a „zvýšení“ obsažené ve zprávě o daňové kontrole, kterou považuje za vnitřně rozpornou.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor navrhovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Námitky uplatněné v naraci návrhu předestřel navrhovatel ve shodném rozsahu již v kasační stížnosti, jakož i žalobě, o níž rozhodoval Městský soud v Praze. S těmito se tamní soud, stejně jako následně i Nejvyšší správní soud v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vypořádaly, pročež takto stačí na obsah odůvodnění jejich rozsudků, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Všem námitkám navrhovatele byla věnována ze strany obecných soudů patřičná pozornost a nelze tvrdit, jak činí v ústavní stížnosti, že by byly bagatelizovány či přehlíženy.
Samotnému stěžovanému doručování následovalo pozdější doručování řádné (§ 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů), v návaznosti na něž bylo rozhodováno o odvolání stěžovatele, z čehož se podává, že nebyl nikterak poškozen ve svých procesních právech, o čemž svědčí řádné projednání jím podávaných opravných prostředků. K přesvědčivosti skutkových závěrů a hodnocení důkazů při vázanosti pravidly logiky se obecné soudy velmi přiléhavě a podrobně vyjádřily, pročež oproti kritice stěžovatele nutno říci, že nebyly hodnoceny svévolným způsobem (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další). Přiměřené vývody potom byly učiněny obecnými soudy i stran kontextuálního vysvětlení daňovým orgánem provedené a stěžovatelem namítané záměny předmětných pojmů („snížení“ a „zvýšení“) obsažené v kontrolní zprávě správce daně.
V důsledku toho, že porušení ústavně zaručených kautel, jichž se navrhovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu