Constitutional Court dismisses constitutional complaint against disciplinary rulings for judge regarding delay in cases.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by a judge against disciplinary rulings by the Supreme Court. The complainant argued that his rights to a fair trial and defense were violated because the disciplinary proceedings addressed different facts than those alleged in the initial complaint. The court ruled that the complaint was clearly unfounded, noting that the disciplinary bodies thoroughly examined the judge's conduct and provided him an opportunity to respond to all allegations.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints against disciplinary proceedings for judges are inadmissible if the court finds no clear violation of fundamental rights, as the disciplinary bodies have adequately addressed the alleged misconduct and the complainant's disagreement with the outcome does not constitute a valid ground for review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. J. H., zastoupeným JUDr. Ivanem Muchou, advokátem se sídlem Liberec, Valdštejnská 356, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006 ve věci sp. zn. 2 Ds 25/2006 a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2007 ve věci sp. zn. 1 Skno 2/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel brojí proti rubrikovaným rozhodnutími, jimiž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím kárného senátu vrchního soudu byl stěžovatel uznám vinným kárným proviněním dle § 87 zákona č. 6/2002 Sb. a dle § 88 odst. 1 písm. b) téhož zákona mu bylo uloženo kárné opatření ve formě snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku. Kárný senát Nejvyššího soudu v řízení o odvolání shledal rozpor výroku o vině napadeného rozhodnutí s Nejvyšším soudem formulovanými zásadami pro posuzovaní kárné odpovědnosti soudce za zaviněné průtahy v řízení, proto napadené rozhodnutí zrušil. Znovu rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným a uložil mu stejný trest jako Vrchní soud v Praze.
Porušení svých základních práv, v prvé řadě čl. 8 odst. 2 Listiny, spatřuje stěžovatel především v tom, že v kárném řízení bylo rozhodnuto o jiném skutku, než který mu byl vytýkán v návrhu, čímž mělo dojít k porušení práva na obhajobu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
S většinou stěžovatelových námitek se Ústavní soud vyrovnal již v obsahově obdobném podání stěžovatele, o němž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 1. 10. 2007 ve věci
sp. zn. I. ÚS 1068/07
a na jehož odůvodnění Ústavní soud na tomto místě taktéž odkazuje.
Pokud se jedná o námitku jdoucí nad rámec výše uvedeného podání, týkající se totožnosti skutku, uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Podání stěžovatele však Ústavní soud posuzoval pouze z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Předmětem úpravy ustanovení čl. 8 Listiny je totiž lidská svoboda (ve smyslu habeas corpus); dovolávání se tohoto ustanovení v souvislosti s kárným řízením, v němž osobní svoboda stěžovatele není ani toliko nepřímým objektem řízení, proto nemůže být případné. Na této věci nic nemůže změnit ani přiměřené použití trestního řádu dle § 25 zákona č. 7/2002 Sb. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005 ve věci
sp. zn. I. ÚS 650/04
).
V případě námitky stěžovatele týkající se otázky totožnosti skutku se jedná o námitku, kterou stěžovatel vznesl již v rámci odvolacího řízení a se kterou se kárný senát Nejvyššího soudu - dle mínění Ústavního soudu - vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem vyrovnal na s. 6 napadeného rozhodnutí.
Ústavnímu soudu tak v projednávané věci zbývalo posoudit, zda v řízení jako celku nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že se kárné senáty soudů obou stupňů dostatečně do hloubky zabývaly posouzením jednání stěžovatele a daly mu možnost se k vytýkaným porušením vyjádřit. Všechny zjištěné skutečnosti byly zhodnoceny ve vzájemných souvislostech a z nich vyvozeny odpovídající právní závěry. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by kárné senáty Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu postupovaly svévolně, ignorovaly zjištěné skutečnosti a pro své závěry neměly oporu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně porušeno nebylo.
Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že během kárného řízení bylo mimo jiné konstatováno, že stěžovatel měl k 1. 1. 2006 ve svém senátu "k vyřízení celkem 11 neskončených věcí T. Z těchto 11 věcí bylo 9 věcí starších 5 let. Ačkoliv mu od 19. 3. 2004 byl zcela zastaven nápad nových věcí T a účinnost tohoto opatření byla zachována i v roce 2005 a 2006 se záměrem přimět soudce a umožnit mu soustředit se na vyřízení 11 trestních věcí vyřizovaných jím nepřiměřenou dobu z hlediska délky soudního trestního řízení, ke dni 20. 9. 2006, kdy byl odvolán z funkce předsedy senátu, zůstalo v jeho soudním oddělení 11 nevyřízených věcí T. Z těchto 1 věc je starší 11 let, 1 věc starší 9 let, 4 věci starší 7 let, 3 věci starší 5 let". Navrhovatel, předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem, navíc během řízení poukázal na skutečnost, že uvedených 11 věcí muselo být přiděleno třem jiným soudcům, kteří je budou muset s největší pravděpodobností vyřizovat znovu od začátku. Prizmatem uvedených faktů má Ústavní soud za to, že by-li by v předmětném řízení případně shledán nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jenž by byl relevantní z hlediska porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, potom by se v žádné případě nejednalo o nesoulad v neprospěch stěžovatele.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu