Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, rejecting claim of procedural violation regarding litigation costs. The court finds no constitutional breach in awarding costs to the tenant. The court rejects the claim that the landlord's self-help eviction violated constitutional rights. The court holds that differing interpretations of simple law do not constitute procedural violations. The court emphasizes that cost allocation is distinct from the main case outcome. The court notes the tenant's active conduct caused the lawsuit to become moot. The court concludes the appeal is clearly unfounded under the Constitutional Court Act. The court dismisses the appeal without a full merits review. The court upholds the lower courts' decision on litigation costs. The court finds no reason to doubt the lower courts' procedure.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by SKONTO REAL, s. r. o., as clearly unfounded. The applicant challenged the lower courts' decision awarding litigation costs to the tenant after the landlord voluntarily vacated the property. The court found no violation of the right to court protection or property rights because the tenant's active conduct rendered the eviction claim moot. Consequently, the court rejected the argument that differing legal interpretations alone constitute a procedural violation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a complaint as clearly unfounded without a merits review, and a different interpretation of simple law does not violate the right to court protection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele SKONTO REAL, s. r. o., IČ 26862379, se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Dukelská 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2008, č. j. 42 Co 290/2008-72, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 3. 2008, č. j. 10 C 281/2007-61, v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a M. P., vedlejší účastnice řízení,takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 17. 7. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to v části týkající se náhrady nákladů řízení.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Bruntále bylo zastaveno řízení o vyklizení bytu a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli bylo uloženo vedlejší účastnici, která byla v tomto řízení v postavení žalované, zaplatit částku 7.200 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno a vedlejší účastnici byly přiznány náklady odvolacího řízení ve výši 800 Kč.
Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 146 odst. 2 občanského soudní řádu (dále jen o. s. ř.) s tím, že to byl stěžovatel, který vznik nákladů zavinil tím, že po podání žaloby na vyklizení sám svépomocně otevřel byt vedlejší účastnice a její věci z bytu vystěhoval. Teprve po tomto zásahu vzal žalobu zpět. Za této situace soud dovodil, že jeho nárok na vyklizení, který byl předmětem sporu, nebyl uspokojen chováním vedlejší účastnice. V odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podal, stěžovatel tvrdil, že v době otevření vedlejšího bytu jej účastnice měsíc a půl neužívala. Prý tak učinil, neboť měl informace, že jsou v něm zapalovány svíčky a používány propanbutanové láhve, a proto důvodně předpokládal možnost ohrožení osob a majetku. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, neboť to byl stěžovatel kdo svým aktivním jednáním způsobil, že se žaloba stala bezpředmětnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále k zásahu do jeho práv vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V podstatě opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání. Vedlejší účastnice podle jeho tvrzení přestala byt užívat až od 20. 12. 2007, tedy po podání žaloby. Pokud jde o ohrožení osob a majetku, to bylo podloženo prohlášením třetích osob. Žaloba na vyklizení proto byla podána důvodně a vzata zpět byla pro chování vedlejší účastnice. Navrhl aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. jiný právní názor než ten, který zaujaly oba soudy. Stěžovatelem zpochybněný výklad přitom není příkladem svévole, ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelem zpochybňovaného proto není na místě.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ust. § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci
sp. zn. I. ÚS 653/03
, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, nález č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 303/02
, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
V daném případě z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jakými úvahami byly soudy vedeny a na základě jakých skutečností byl dán důvod pro aplikaci § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces, ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, ani zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má zato, že přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici bylo zcela na místě. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu