Constitutional Court dismisses appeal on statute of limitations, ruling it is not a constitutional issue.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding a statute of limitations defense in a medical damages case. The applicant argued that lower courts violated fundamental rights by applying the limitation period, but the Court found no constitutional error. The Court ruled that ordinary courts correctly applied the law and that the limitation period extinguished the claim, meaning the complaint was clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw on the Constitutional Court; Statute of limitations: The Constitutional Court does not review the correctness of ordinary law application unless it violates constitutional guarantees; a standard limitation period defense does not constitute a violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele O. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Lubošem Hádkem, Štefánkova 416, Železný Brod, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 10. 2007 č.j. 7 C 174/2006-52 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 4. 2008 č.j. 29 Co 32/2008-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 8. 7. 2008 doručen návrh ústavní stížnosti, jímž stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedeným rozsudkům obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal přiznání náhrady škody za újmu na zdraví způsobenou J. L. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že léčení stěžovatele probíhalo od 17. 6. 1996 do 24. 10. 1996, přičemž žaloba o náhradu škody byla podána teprve dne 26. 5. 2006. S ohledem na vznesenou námitku promlčení dospěl jak nalézací, tak i odvolací soud ke shodnému závěru, že právo stěžovatele se promlčelo.
V ústavní stížnosti samotné stěžovatel podrobně rozebírá okolnosti vzniku újmy na zdraví a nastalého trestního soudního řízení. Stěžovatel je toho názoru, že postupem soudů došlo k porušení práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv obsažených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č.1, 4, 6, 7, 11, 12 a 13.
III. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp.zn.
III.ÚS 269/99
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pak je dán jen v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp.zn.
III.ÚS 84/94
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy. Obecné soudy nezpochybnily tvrzení stěžovatele, ovšem dospěly k námitce protistrany k závěru, že jeho subjektivní právo na poskytnutí náhrady škody za způsobenou újmu na zdraví pozbylo v důsledku plynutí času jedné ze svých základních vlastností, tj. nároku. Stěžovatel má sice i nadále právo domáhat se na pachateli náhrady škody, ovšem nemůže si tuto náhradu nárokovat v soudním řízení, neboť již uběhla zákonná promlčecí doba.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení práv, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu