Constitutional Court dismisses appeal claiming enforcement costs violate fundamental rights when debt was voluntarily paid.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a debtor against a district court's order to pay enforcement costs. The court found that the lower court properly reduced enforcement costs while rejecting claims for the creditor's costs, noting the debtor had already voluntarily paid the debt. The court ruled that disputes over litigation costs generally do not reach the threshold of fundamental rights violations unless there is extreme unfairness, which was absent here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Disputes regarding the allocation of litigation costs do not constitute a violation of fundamental rights unless accompanied by extreme unfairness or interference with other fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou v Šumperku, Slovanská 7, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 2. 2008 č. j. 22 Nc 1972/2007-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 27. 3. 2008, řádně doplněnou podáním ze dne 26. 6. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 2. 2008 č. j. 22 Nc 1972/2007-42. Dle stěžovatele jím bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým stěžovateli jako povinnému uložil povinnost uhradit (exekutorovi) náklady exekuce a náklady oprávněného. Stěžovatel podal námitky, v nichž tvrdil neoprávněnost nákladů exekuce i oprávněného s tím, že dlužnou částku zaplatil na účet exekutorského úřadu dne 29. 10. 2007. O námitkách rozhodl Okresní soud v Šumperku napadeným usnesením tak, že změnil výrok I příkazu k úhradě nákladů exekuce, když (toliko) snížil výši nákladů exekuce; námitky proti výroku II, týkajícímu se náhrady nákladů oprávněného, zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s tím, že by měl exekutorovi hradit náklady exekuce. Uvedl, že se nebránil dobrovolnému zaplacení dluhu, avšak dluh chtěl zaplatit až po vydání rozhodnutí o jeho dovolání (poznámka: v nalézacím řízení); uložení povinnosti nahradit náklady exekuce je tak příliš "tvrdé". Uvedl, že postupoval dle svých práv, když se bránil podáním (odvolání a) dovolání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo.
Důvod pro kasační zásah do napadeného rozhodnutí však Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti povinnosti nahradit exekutorovi náklady exekuce s tím, že dluh zaplatil dobrovolně na účet exekutora. Touto námitkou se zabýval již okresní soud v námitkovém řízení v rámci exekuce. V napadeném usnesení podrobně a srozumitelně odůvodnil jak existenci (vznik) práva exekutora na náhradu nákladů exekuce, tak výpočet výše těchto nákladů (náklady exekuce snížil oproti příkazu k úhradě). V postupu (usnesení) okresního soudu nelze spatřovat libovůli ani rozpor s principem spravedlnosti; obecný soud nevybočil při rozhodování o náhradě nákladů exekuce z ústavních kautel. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel je jiného názoru a považuje uhrazení svého dluhu ve fázi exekučního řízení (po nařízení exekuce a pověření exekutora) za dobrovolné plnění, eventuálně se neztotožňuje s možností exekučního řízení v případě probíhajícího dovolacího řízení.
Napadeným usnesením nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu