Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3229/07 ECLI:CZ:US:2008:2.US.3229.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to hidden witnesses and lack of evidence.

Numero d'incarto II.ÚS 3229/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a prisoner challenging his conviction for drug production and illegal arming. The applicant argued that his trial violated his right to a fair process because he could not cross-examine hidden witnesses and the conviction relied solely on deductions rather than direct evidence. The court found that lower courts had thoroughly addressed these arguments and that the use of hidden witnesses was legally justified, concluding that the applicant's conviction was not in extreme contradiction with the evidence presented.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when lower courts have adequately addressed procedural objections and the conviction does not contradict the evidence in an extreme manner.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal hidden witness testimony right to fair trial cross-examination rights evidence evaluation standards

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Pavla Gutlébeta, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 58/16, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 3 T 80/2006, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2007 sp. zn. 23 To 968/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 5 Tdo 792/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista a trestným činem nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou a k propadnutí věci. Naproti tomu byl stěžovatel soudem podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro další 4 skutky trestného činu dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákona, neboť se podle názoru soudu nestaly. K odvolání státního zástupce odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve zprošťující části a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které opíral o důvody dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a které dovolací soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že stěžovatel i přes formální poukaz na uvedený dovolací důvod podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů.

Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebyla trestná činnost prokázána a jeho odsouzení bylo postaveno na dedukcích soudu a na využití utajených svědků bez splnění zákonných předpokladů k takovémuto postupu. Především namítá, že v jeho případě byl v přípravném řízení zneužit institut tzv. utajeného svědka. U hlavního líčení byla jedna z dříve utajených svědkyň vyslechnuta v nepřítomnosti stěžovatele, který tak neměl opět možnost se k její výpovědi vyjádřit. Výpověď a postoje této svědkyně vzbuzují podle přesvědčení stěžovatele zásadní pochybnosti o její věrohodnosti. Proti stěžovateli tak neexistuje žádný jiný důkaz. Stěžovatel je přesvědčen, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy neumožňovala učinit jednoznačný závěr o tom, že on byl osobou, která v rozsahu výroku rozsudku distribuovala drogy. Současně nesouhlasí ani s tím, že se trestného činu měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista.

Z vyjádření okresního i krajského soudu k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že svá rozhodnutí považují za správná a neporušující základní práva stěžovatele.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami stěžovatele, uvedenými jak v dovolání proti rozsudku krajského soudu, tak i s námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u okresního a krajského soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami velmi podrobně zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.

Krajský soud, rozhodující o odvolání stěžovatele i státního zástupce a dalšího spoluobžalovaného, se v napadeném rozhodnutí oprávněností utajení svědků zabýval, a to i s ohledem na stávající judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Dospěl však k závěru, že anonymita byla svědkům poskytnuta oprávněně dle § 55 odst. 2 trestního řádu a že okresní soud postupoval správně, pokud se podrobně zabýval jejich věrohodností (rejstříky trestů, hodnocení z místa bydliště, opatrovnický spis svědkyně K.). Co se týká výpovědi svědkyně T. K. u hlavního líčení, odvolací soud tento postup okresního soudu akceptoval s tím, že svědkyně o možnost vypovídat v nepřítomnosti stěžovatele sama požádala, neboť se jej nadále bojí, a sama skutečnost, že svědkyni sám neviděl, nemohla znamenat natolik omezení možností jeho obhajoby, když obhájce její výpovědi přítomen byl a mohl klást jakékoli doplňující dotazy. Uvedenou problematiku rozvedl ve svém usnesení také dovolací soud, ačkoli dovolání stěžovatele odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona, v nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel byl usvědčen nikoli pouze výpověďmi utajených svědků, ale rovněž výpovědí svědkyně K., která byla učiněna v souladu s procesními pravidly a vyhodnocena soudem jako věrohodná. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V brně dne 28. července 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu