Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial violations. The court rejects claims of procedural incompetence and evidence exclusion. No extreme discrepancy between evidence and findings was found.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Z. B. against lower court rulings in a debt dispute. The complainant argued she lacked procedural capacity due to severe health issues and that key evidence was improperly excluded. The court found no extreme discrepancy between the evidence and the lower courts' factual findings, concluding the complaints were clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw on the Constitutional Court § 43 para. 2 lit. a; The Constitutional Court may dismiss a complaint as clearly unfounded without a merits decision if no extreme discrepancy exists between the evidence and the lower courts' factual findings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B., zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou, se sídlem Werichova 1145/29, 152 00 Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 36 Co 51/2005, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 40 C 34/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 Ústavy, čl. 90 Ústavy, čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 platebním rozkazem ze dne 2. června 2003, č. j. 63 Ro 1712/2003-4, uložil žalované, aby do patnácti dnů od doručení zaplatila žalobci částku 60.000,- Kč s úroky a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podala proti němu odpor. Stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17. února 2005 domáhala zrušení uvedeného platebního rozkazu. Uvedla především, že v období, kdy jí byl doručen platební rozkaz, byla ve velice špatném zdravotním stavu po několika mozkových příhodách, přičemž nemohla rozlišit závažnost soudních dokumentů. S ohledem na svůj zdravotní stav proto měla mít ustanoveného opatrovníka.
Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. července 2005, č. j. 40 C 34/2005-19, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů. Obecný soud konstatoval, že stěžovatelka namítá svou procesní nezpůsobilost a absenci řádného zastoupení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř v rozhodné době. Dospěl však k závěru, že z předložených lékařských zpráv nic takového neplyne a naopak nepříznivý stav stěžovatelky pominul nejpozději 10. května 2004, kdy v reakci na doručené usnesení o nařízení exekuce obratem proti němu podala odvolání. Uplatnění tohoto opravného prostředku podle názoru obecného soudu nesvědčí o tom, že by žalovaná ve vyřizování svých záležitostí postrádala jakoukoliv orientaci. Proto uzavřel, že stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost opožděně, neboť podle § 234 odst. 2 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců, která počíná běžet dnem, kdy byl účastníku ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně vystupovat. Dokazování znaleckým posudkem z příslušného lékařského oboru za účelem zjištění, zda žalovaná ke dni 27. října 2003 (doručení platebního rozkazu) mohla či nemohla samostatně jednat, označil za nadbytečné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze svým ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 6. října 2005, č.j. 36 Co 51/2005-36, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl mimo jiné, že odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je koncipováno zcela srozumitelně a určitě, a to, že nebylo shledáno důvodným, neznamená, že stěžovatelka v té době neměla plnou procesní způsobilost. Konstatoval rovněž, že propouštěcí zpráva z nemocnice ze 4. srpna 2004 uvádí, že žalovaná je plně orientována místem, časem i situací a s lékaři spolupracuje. Podrobně zhodnotil i další lékařské zprávy, přičemž ani na jejich základě nezpochybnil závěr soudu prvního stupně o zdravotním stavu a schopnostech stěžovatelky v rozhodném období. Dovolání podané s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 30. října 2007, č. j. 21 Cdo 3310/2006-81, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy namítá, že obecné soudy nevěnovaly náležitou pozornost obsahu jí předložených lékařských zpráv a že soud bez odůvodnění neprovedl další navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, ačkoliv jedině ten mohl potvrdit stav rozumových schopností stěžovatelky v rozhodném období. Celkově namítá, že v rozporu s ustanovením § 157 o. s. ř. napadená usnesení neobsahují dostatečné a jasné odůvodnění, proč nebyl proveden navrhovaný důkaz, pročež mají být napadená usnesení v důsledku libovůle nepřezkoumatelná.
II. Ústavní dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak stěžovatelka sama v úvodu ústavní stížnosti připomíná, právo obecného přezkumného dohledu nad činností obecných soudů Ústavnímu soudu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Těžiště ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v námitce nesprávného hodnocení důkazů (především lékařských zpráv) a neprovedení navrhovaného důkazu (znaleckým posudkem).
K prvému Ústavní soud podotýká, že hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy se Ústavní soud zabývá pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což by v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud takový extrémní rozpor nezjistil. Především odvolací soud se stejnou námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval (str. 3) a vyložil jasně a srozumitelně, z jakých zdravotnických informací činí své závěry. Nelze říci, že by soudem vyslovené závěry byly nelogické či nepravděpodobné. V dalším postačí na odůvodnění usnesení odvolacího soudu odkázat.
Ani ve vztahu k námitce neprovedení navrhovaného údajně klíčového důkazu se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje. Na základě zcela konkrétních zjištění soudy konstatovaly, že "snížená procesní způsobilost v roce 2003 pominula nejpozději v květnu 2004" (str. 3 usnesení odvolacího soudu, dole). Soud prvního stupně ze stejného důvodu před tím vzal za zřejmé (str. 2 usnesení soudu prvního stupně), že návrh na provedení důkazu směřujícího ke zjištění zdravotního stavu stěžovatelky před tímto obdobím je nadbytečným, neboť zjevně nic nevypoví ve vztahu k závěru o procesní způsobilosti stěžovatelky po 10. květnu 2004. Ani případné zjištění, že stěžovatelka měla po 27. říjnu 2003 sníženou procesní způsobilost, tak nemohlo ovlivnit závěry obou obecných soudů ve vztahu k počátku běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, což Ústavní soud nehodnotí jako projev libovůle. Proto se nejedná situaci uváděnou stěžovatelkou, kdy by soud pominul provedení důkazu s odůvodněním, že od něho nelze očekávat potvrzení pravdivosti tvrzené skutečnosti (s odkazem na doktrínu), nýbrž o situaci, kdy by ani takto dokázaná skutečnost neměla vliv na závěry soudu. Lze tedy uzavřít, že v intencích námitek stěžovatelky nedošlo v řízení před obecnými k nepřípustnému vybočení z mezí spravedlivého procesu, přičemž ani námitky stěžovatelky nezbytné ústavněprávní roviny nedosahují.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu