Constitutional Court dismisses constitutional complaint against criminal and civil court rulings as manifestly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by a woman convicted of embezzlement. She argued that lower courts incorrectly rejected her appeal and that a parallel civil ruling created a contradictory situation regarding the validity of her employment contract and salary payments. The court found the complaint manifestly unfounded because the lower courts' factual findings were logically sound and the civil judgment did not contradict the criminal proceedings' scope.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are rejected if the lower courts' decisions are manifestly unfounded, requiring objective, logical, and convincing reasoning without arbitrary evidence assessment.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky Ing. V. P., zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, adresa pro doručování: V Holešovičkách 1579/24, 180 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. března 2008 sp. zn. 7 Tdo 174/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2007 č. j. 9 To 409/2007-266 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. srpna 2007 č. j. 2 T 78/2007-231, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její trestní věci, v níž byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na patnáct měsíců se zkušební dobou na třicet měsíců.
Ve svých stížnostních bodech poukázala na obsah svého odvolání a dovolání, přičemž ve vztahu k výhradám směřujícím vůči usnesení Nejvyššího soudu pouze konstatovala, že "nesprávně odmítl dovolání", posuzované se zřetelem k dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu a odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Vyjádřila nadto své přesvědčení, dle něhož stran obecnými soudy posuzovaného relevantního jednání nastala její názor podporující "schizofrenní situace". To z důvodu vydání rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. května 2008 č. j. 10 C 267/2007-63. Jím totiž soud určil, jak patrno z jeho výrokové části, že (I.) smlouva, na základě níž realizovala jednání, jež bylo předmětem posuzování trestních soudů, byla v relevantním období platná a účinná a dále, že (II.) částka 404.000,- Kč jí byla (z titulu její platnosti a účinnosti) v příslušném období vyplacena po právu. S ohledem na stěžovatelkou tvrzené vadné hodnocení důkazů, jakož i nesprávné právní hodnocení relevantních okolností její trestní věci obecnými soudy se tato cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
S námitkami stěžovatelky se v nezbytném rozsahu, logickým, přesvědčivým a rovněž přezkoumatelným způsobem vypořádal Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud, přičemž takto stačí na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Stejně tak se nejedná ani o případ svévolného hodnocení důkazů (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. n.
III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další). Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost, a to i stran vypořádání se s případnými (dílčími) rozpory z jednotlivých důkazů plynoucími.
Konečně ani poukazované rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ vydané v civilním řízení není v rozporu s tím, že navrhovatelka ve smyslu závěrů soudů učiněných v její trestní věci coby zaměstnankyně poškozené společnosti nejednala v souladu s pokynem zaměstnavatele směřujícím k nevyplácení příslušných částek, které jí nebyl ochoten vyplácet za naprosto identickou práci ze dvou odlišných právních titulů (tj. vedle právního titulu pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ještě souběžně v důsledku předtím uzavřené Smlouvy o vedení mzdové a personální agendy). V tom ohledu přesvědčivě vyznívá i (časové) zúžení trestného jednání stěžovatelky ze strany obecných soudů vůči obžalobě na to údobí, které následovalo až poté, co jí bylo její (nežádoucí) jednání ze strany vedení poškozené společnosti vytknuto, a které je dostatečně rámováno z pohledu důkazní situace (blíže popsané v odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu) jak svědeckými výpověďmi, tak i listinnými důkazy, jakož i jejím vlastním jednáním. Řečeno jinými slovy, v trestním řízení byly posuzovány co do relevantního subsumpčního rámce ne ve všech aspektech shodné skutkové okolnosti oproti civilnímu řízení.
Z uvedeného se podává zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu