Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1721/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.1721.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses late constitutional complaint for failing to include Supreme Court's final ruling.

Numero d'incarto II.ÚS 1721/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the petitioner's constitutional complaint as untimely. Although the petitioner argued violations of fundamental rights regarding his criminal conviction, he had already filed a cassation appeal against the appellate court's decision, which the Supreme Court rejected. The Court ruled that because the petitioner sought protection against the Supreme Court's decision, the time limit for filing the constitutional complaint began running from the Supreme Court's ruling, not the appellate court's decision. Consequently, the complaint was rejected for being filed after the statutory deadline expired.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu je opožděná, pokud stěžovatel uplatnil dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyšší soud o něm rozhodl.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint time limit cassation appeal Supreme Court procedural deadline fundamental rights untimely filing

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
§ 75 paragraph 1 sentence 2 of the Law on the Constitutional Court
§ 72 paragraph 4 of the Law on the Constitutional Court
§ 237 paragraph 1 letter c) of the Civil Procedure Code

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, advokátem, se sídlem Mírová 1098/4, Hustopeče, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. Zn. 5 To 605/2007 ze dne 16. ledna 2008 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 80/2007-106, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, a 2) Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. července 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně byl uznán vinným ze spáchání trestných činů řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d trestního zákona, ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona, a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou, a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání pro nedůvodnost. Stěžovatel tvrdí, že všemi výroky napadených rozhodnutí byly porušeny čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

2. Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Jak uvedeno shora, stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů prvého a druhého stupně. Tato skutečnost je zřejmá jak z označení ústavní stížnosti na přední straně podání i z obsahu přiložené plné moci stěžovatele udělené právnímu zástupci (arci je v ní hovořeno odmítnutém odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně), tak i ze samotného návrhu, v němž je výslovně uvedeno, že stěžovatel navrhuje zrušení pouze těchto dvou rozhodnutí.

4. Z odůvodnění ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel uplatnil proti usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením sp. zn. 8 Tdo 591/2008 ze dne 14. května 2008. Proti tomuto rozhodnutí však ústavní stížnost vůbec nesměřuje, přesto je však evidentní, že toto rozhodnutí stěžovatel považoval za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť od doručení tohoto rozhodnutí odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti.

5. Pokud stěžovatel uplatnil proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, měl zjevně za to, že takový prostředek je způsobilý zajistit stěžovateli ochranu jeho práv. Již jen proto se tedy musí jednat o rozhodnutí, které je způsobilé v zásahu do práv stěžovatele přímo pokračovat. Ostatně koncepce dovolání v trestním řízení se v určitých rysech liší od koncepce dovolání podle občanského soudního řádu, a to zejména pokud jde o pojetí přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů a jejich vzájemného vztahu, a tuto skutečnost je třeba reflektovat také z hlediska hodnocení vztahu mezi ústavní stížností a dovoláním a následně i z hlediska podmínek meritorního projednání ústavní stížnosti. Novela zákona o Ústavním soudu, provedená zákonem č. 83/2004 Sb., z toho důvodu zavedla ochranu stěžovatele před tím, aby jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nepřípustnost, nepodal-li proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které není přípustné ze zákona a o jehož přípustnosti rozhoduje Nejvyšší soud (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona), a naopak i před tím, aby ústavní stížnost nebyla posouzena jako opožděná, pokud o stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že je posoudil jako nepřípustné z důvodů závisejících toliko na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona). Tato ustanovení se však uplatní toliko v případě dovolání podaného podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nevztahují se na ostatní případy dovolání v civilním řízení, a rovněž tak na dovolání v trestním řízení. V těchto případech totiž není přípustnost dovolání založena úvahou Nejvyššího soudu, nýbrž je dána ze zákona, a to, o čem dovolací soud následně rozhoduje, je otázka rozsahu dovolacích důvodů, nikoliv přípustnosti dovolání.

6. Pokud proto stěžovatel nyní brojí proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu ústavní stížností a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, nelze než dospět k závěru, že rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu je způsobilé v tomto zásahu pokračovat. V řízení o ústavní stížnosti proto nelze od toho, že se napadenými rozhodnutími zabýval rovněž Nejvyšší soud v řízení o dovolání zcela odhlédnout a tuto skutečnost ignorovat, neboť by se tím rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních dostávalo zcela mimo rámec ústavní kontroly ochrany základních práv a svobod prováděné Ústavním soudem, a takové rozhodnutí není rozhodnutím deklaratorním, nýbrž rozhodnutím kvazimeritorním. Situace, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí o dovolání, proto nelze připustit nejen s ohledem na právní jistotu, ale také s ohledem na samotný postulát ochrany základních práv.

7. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že případná výzva k rozšíření návrhu by byla v rozporu s rovností zbraní v řízení před Ústavním soudem, neboť je na stěžovateli, aby sám určil rámec, v němž se přezkum Ústavního soudu má odehrávat, a případná ingerence Ústavního soudu by vychylovala dispoziční charakter řízení o ústavní stížnosti směrem k řízení s inkvizičními prvky. Ústavní soud rovněž připomíná, že v řízení před ním je stanovena obligatornost právního zastoupení stěžovatele advokátem, a to právě z důvodu zajištění kvalifikovanosti podání.

8. Pokud tedy stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet od dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. K doručení přitom došlo dne 22. února 2008 a lhůta k podání ústavní stížnosti tedy marně uplynula již v úterý dne 22. dubna 2008. Není tedy prostor, aby se Ústavní soud věcně zabýval argumentací obsaženou v ústavní stížnosti.

9. S ohledem na uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí je odmítnutím ústavní stížnosti odmítnut i tento návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2008

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj