Constitutional Court dismisses appeal against court order requiring lawyer representation in administrative proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a litigant against a regional court order requiring him to provide a lawyer's power of attorney for a cassation appeal. The applicant argued that mandatory legal representation violated his fundamental rights and constituted forced counsel, while the court noted the formal defect of lacking a lawyer in the constitutional review itself. Ultimately, the court ruled that the order was merely a procedural instruction and not a substantive decision capable of infringing rights, thus dismissing the appeal as inadmissible.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: Procedural orders requiring legal representation in administrative proceedings are not substantive decisions and do not constitute a violation of fundamental rights if they do not directly affect the outcome of the case.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., advokátem nezastoupeného, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2008, č. j. 29 Ca 78/2008-17, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu. Tvrdí, že vydáním usnesení došlo k porušení celé řady jeho základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.
Napadeným usnesením, jež bylo vydáno v rámci řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí správního orgánu - Policie ČR, Okresního ředitelství Vyškov, krajský soud stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o podané kasační stížnosti (brojil jí proti usnesení, jímž soud odmítl jeho správní žalobu - č. j. 29 Ca 78/2008-8), eventuálně doložil právnické vzdělání. Zároveň byl stěžovatel poučen, že nevyhovění výzvě bude znamenat odmítnutí kasační stížnosti.
S takovým postupem - hovoří o "vnucování advokáta" - stěžovatel nesouhlasí. Povinné zastoupení advokátem má dle jeho názoru za cíl pouze vytvořit pro občany překážku bránění spravedlnosti, neboť náklady na pomoc advokáta jsou vysoké. Krom toho stěžovatel pochybuje o odborných i morálních kvalitách advokátů obecně a domnívá se, že si svá práva dokáže ochránit nejlépe sám.
Podání stěžovatele neodpovídá po formální stránce požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když zejména absentuje tvrzení i doklad o tom, že stěžovatele zastupuje v řízení před Ústavním soudem advokát; povinné zastoupení fyzických osob advokátem totiž vyžadují právní předpisy taktéž pro řízení o ústavní stížnosti (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Oproti soudnímu řádu správnímu je dokonce ještě "přísnější" a výjimku nepřipouští ani u osob práva znalých včetně advokátů. Ústavní soud k tomu na adresu stěžovatele konstatuje, že z procesních předpisů vyplývající povinnost fyzických či právnických osob být v určitých typech řízení zastoupen advokátem není zlovolným vrtochem soudů, ale je vynucena povahou příslušných řízení. Účelem těchto ustanovení je především vyšší standard ochrany práv účastníků. Ačkoliv tedy v posuzované věci stěžovatel tuto zvláštní podmínku řízení nesplnil, soudce zpravodaj rozhodl, že s ohledem na další překážky věcného přezkumu návrhu lze považovat úkony směřující k nápravě nedostatku právního zastoupení ve vztahu k výsledku řízení za zbytečné, a tudíž odporující zásadě hospodárnosti řízení. Na výroku rozhodnutí by se totiž ani případným odstraněním tohoto nedostatku nic nezměnilo.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu
sp. zn. III. ÚS 441/04
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 6), ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v § 75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (typicky rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena, a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé. Nemůže totiž být stěžovateli jakkoliv na újmu, pokud je mu umožněno ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter nasměrovat až proti rozhodnutí o poslednímu opravném prostředku ve věci samé.
Nyní stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení, kterým mu soud ukládá doložit, že je v řízení o kasační stížnosti řádně zastoupen. Nejde tedy o meritorní rozhodnutí, ale o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. Ve své podstatě jde o pouhou výzvu, aby stěžovatel splnil povinnost, kterou mu ukládá kogentní ustanovení zákona. Ta sama o sobě nemůže zasáhnout žádná, natož ústavou garantovaná práva stěžovatele. V případě splnění pokynu obsaženého ve výzvě bude soud v řízení o kasační stížnosti bez dalšího pokračovat. Jen v případě opačném, tedy procesní pasivitě účastníka, kasační stížnost odmítne; teprve toto odmítací rozhodnutí zasahuje právní sféru účastníka.
Soudci zpravodaji tak s ohledem na shora popsané okolnosti nezbylo, než stěžovatelův návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj