Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 196/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.196.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding assignment contract validity and assignment of claims.

Numero d'incarto II.ÚS 196/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the administrator of EZOP against lower court rulings denying the claimant's request to declare assignment contracts void. The applicant argued that courts improperly dismissed his claim for invalidity due to lack of urgent legal interest, failing to address the substantive content of the contracts or the pending ownership dispute. The court held that the lower courts correctly applied established legal doctrine preventing a claim for performance from being used to challenge the validity of the underlying assignment contract.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismissed the complaint as clearly unfounded, affirming that established legal doctrine prevents a claim for performance from being used to challenge the validity of the underlying assignment contract.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint assignment of claims urgent legal interest preliminary question validity of contract unfair process

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 90 Ústavy České republiky
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Kollmana, správce konkurzní podstaty EZOP, s. r. o., se sídlem Vrchlabí, Školní 1396, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem AK v Náchodě, Tyršova 64, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. listopadu 2007 sp. zn. 32 Odo 866/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006 sp. zn. 2 Cmo 266/2004, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. května 2004 sp. zn. 38 Cm 43/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu.

Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti citovaných smluv o postoupení pohledávek, neboť není dán naléhavý právní zájem a učinil právní závěr, že žaloba má povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce - a to platnosti dalších právních úkonů, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném soudním řízení.

Stěžovatel namítal, že odvolací soud nevyhověl jeho odvolání, neboť se zabýval pouze formální stránkou posuzovaných smluv a pominul jejich obsah.Takový právní úkon by pak nešlo co do jeho obsahu přezkoumat nikdy. Nesouhlasil s aplikovanou chronologií předběžných otázek, která postrádá logiku a v důsledku toho by nikdo nemohl v samostatném řízení uplatnit dílčí nároky, neboť tyto by se mohly stát základem nároku právně silnějšího.

S právním názorem obecných soudů stěžovatel nesouhlasil a poukázal na to, že existoval a stále existuje právní zájem na požadovaném určení, a tvrdil, že na plnění nelze žalovat. Pokud nebyla kupní smlouva uzavřena platně, nelze se domáhat jejího zaplacení. Pokud bylo od smlouvy odstoupeno, nelze se domáhat zaplacení. Rozhodující bylo určení vlastnictví k nemovitostem (Okresní soud v Trutnově sp. zn. 9 C 68/2000), které dosud není pravomocně skončeno. Stěžovatel vytýkal obecným soudům, že řízení o určení vlastnictví mělo být přerušeno do doby, než bude rozhodnuto o otázce platnosti smluv o postoupení pohledávek. S otázkou zásadního právního významu se stěžovatel obrátil na dovolací soud, který dovolání odmítl, aniž by se jím věcně zabýval.

Stěžovatel tvrdil, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu bylo porušeno, neboť obecné soudy neposkytly ochranu právům stěžovatele, přestože v řízení postupoval v souladu se zákonem a využil všech možností daných zákonem.

II. Ústavní soud, který není součástí obecné soudní soustavy a kterému nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Stěžovatel namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska ústavně zaručených procesních práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se zamítnutím žaloby na určení neplatnosti právního úkonu z důvodu neexistence procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., a to z pohledu ústavní konformity takového výkladu.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Protiústavnost uvedené procesní normy stěžovatel netvrdil a ani Ústavní soud o její konstituční konformitě pochybnosti neměl. Žaloba na určení práva je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jde o žalobu svou povahou preventivní, jejímž účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu; její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Platí pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení (určovací žaloba se nejeví být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva), zamítne žalobu, aniž by se musel zabývat meritem věci. Ústavní soud se s touto premisou teorie i praxe ztotožňuje a zásadně respektuje, že to jsou především obecné soudy, které relativně neurčitý pojem "naléhavý právní zájem" v individuálních případech vymezují a interpretují v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi daného případu.

Z ústavněprávního hlediska bylo věcí Ústavního soudu, aby posoudil, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po posouzení napadených rozhodnutí a po prostudování připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů nic, co by svědčilo o důvodnosti ústavní stížnosti.

Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení byla odůvodněna jednak povahou uplatněných důvodů, pro které stěžovatel podal žalobu na určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, která má povahu předběžné otázky ve vztahu k jiným právním otázkám (o nichž již bylo rozhodováno v jiném soudním řízení) a zpochybnění oprávněnosti jednat navenek jednatelem P. K.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 Cm 43/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že žalobce EZOP, s. r. o., IČ: 49812980 (právní předchůdce stěžovatele), se žalobou podanou dne 2. října 2001 proti žalovaným 1. K.P.K. - UNISTAV PARDUBICE, s. r. o., IČ: 47451041, 2. EZOP HC a. s. IČ: 25255312, domáhal určení, že jsou neplatné jejich právní úkony, jimiž byly postoupeny pohledávky z faktur a směnek. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, bylo-li možno žalovat přímo na existenci práva nebo právního vztahu. K samotným smlouvám o postoupení pohledávek soud konstatuje, že zákonem požadovaná písemná forma i povinnost postupitele oznámit dlužníkovi postoupení pohledávek byly dodrženy.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců přezkoumal předcházející rozhodnutí a rozsudkem ze dne 12. ledna 2006 (2 Cmo 266/2004) potvrdil ve vztahu ke stěžovateli (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu řízení byl na majetek žalobce prohlášen konkurz (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2005 sp. zn. 42 K9/2005-91), správce konkurzní podstaty - stěžovatel podal návrh na pokračování v řízení. Dále se odvolací soud zabýval procesními otázkami, výrokem II. zrušil část napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobci M. V., jež do řízení vstoupil jako fyzická osoba. Z důvodu nedostatku podmínek řízení odvolací soud tuto II. část rozsudku zrušil a spor postoupil místně příslušnému Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud vzal za nesporné, že za EZOP, s. r. o., IČ: 49812980, byl oprávněn jednat navenek každý z jednatelů. Jednání P. K. v rozhodné době bylo jednáním právnické osoby a právní úkony, které činil nelze zpochybňovat prostřednictvím sporu o určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek. Vrchní soud v Praze vyložil, že případnou odpovědnost za existenci postupované pohledávky nesou účastníci této smlouvy.

Nejvyšší soud České republiky usnesením odmítl dovolání stěžovatele usnesením ze dne 7. listopadu 2007 (32 Odo 866/2006-344) pro nepřípustnost dle § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. S otázkou zásadního právního významu se stěžovatel obrátil na dovolací soud, zda a kdy se může stát otázka, která je pro jiné řízení otázkou předběžnou, hlavním předmětem sporu a kdy je to vyloučeno. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl a přiklonil se k právnímu názoru obecných soudů, když neshledal ani existenci jiných okolností pro jeho zásah; dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti kterému není mimořádný opravný prostředek přípustný.

Ústavní soud, maje na paměti, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze jej hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; žádné z takových pochybení svědčící o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci neshledal. Právní názor obecných soudů, že je-li možno žalovat na plnění, nelze využít žaloby na určení, neboť rozhodnutí o žalobě na plnění zahrnuje i posouzení prejudicielní otázky ohledně platnosti konkrétního právního úkonu, je právním názorem stabilizovaným po desítky let jak procesualistickou doktrínou, tak judikaturou (srov. k tomu ustanovení § 228 zákona č. 113/1895, ř. z., a k němu existující bohatou literaturu i judikaturu). Ústavní soud má předně za potřebné odkázat na stanovisko, které k této a související problematice přijal v plénu dne 1. listopadu 2005 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dále srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006 sp. zn. I ÚS 185/2005, sp. zn. II ÚS 14/2004 ze dne 25. ledna 2006 atd. (http://www.judikatura.cz/).

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. července 2008

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu