Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil contract dispute and evidence evaluation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by an engineer against civil court rulings in a contract dispute. The complainant argued that lower courts violated his rights by refusing expert appraisal and incorrectly assessing evidence regarding a mutual debt claim. The court determined that the lower courts' findings on the lack of evidence and the statute of limitations were constitutionally sound and did not require constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible when lower courts' decisions on evidence and civil law issues do not constitute a violation of fundamental rights or freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem Advokátní kanceláře Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1975/2007-302 ze dne 28. ledna 2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 264/2004-280 ze dne 21. listopadu 2006, a výrokům I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 2 Cm 1246/95-232 ze dne 26. května 2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti INSTAR ITS Ostrava, a. s., se sídlem Varšavská 1144/48, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 23. dubna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž předmětnými výroky rozsudku soudu prvého stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (tam žalobci) částku 98.722 Kč s úrokem z prodlení, z titulu smlouvy o dílo, a povinnost nahradit náklady řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání obou účastníků potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, a usnesením dovolacího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro absenci zásadního významu po právní stránce. Stěžovatel tvrdí, že obecnými soudy byla porušena jeho práva podle čl. 1, a čl. 95 Ústavy České republiky, a podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti rekapituluje, že v dané věci se po něm vedlejší účastník řízení domáhal zaplacení částky 194.106 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nedoplatku ceny díla podle smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku. Ve věci byl poprvé vydán dne 4. prosince 1998 rozsudek, kterým soud vyhověl žalobě do částky 146.000 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 48.106 Kč s příslušenstvím bylo řízení v důsledku zpětvzetí žaloby (k námitkám stěžovatele) zastaveno. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek odvolacím soudem zrušen.
V dalším řízení stěžovatel navázal na původní úspěšnou námitku vedoucí k částečnému zpětvzetí žaloby. Argumentoval existencí pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, resp. plnění třetí osobě za vedlejšího účastníka řízení s tím, že vedlejší účastník řízení tuto pohledávku uznal, a tedy v konečném důsledku namítal započtení do výše žalované pohledávky. Proti tomu vedlejší účastník řízení namítal promlčení, na což stěžovatel reagoval poukazem na možnost započtení i promlčené pohledávky s ohledem na obchodněprávní povahu vztahů.
Soudu prvého stupně vytýká, že odepřel navrhované odborné posouzení otázky určení věcného rozsahu plnění stěžovatele a ověření ceny tohoto plnění, a že dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene v této věci. Tímto postupem soudu bylo totiž prokázání tvrzeného vzájemného nároku znemožněno. Soud prvého stupně podle něj ani nezohlednil, že vedlejší účastník řízení neprokázal správnost a opodstatněnost pohledávky uplatňované vůči žalovanému. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv akceptoval námitku o nutnosti ustanovit znalce ke zodpovězení přednesené odborné otázky, mlhavým a z hlediska zákona nedůvodným argumentem nutnosti zohlednit zásadu hospodárnosti řízení označil ustanovení znalce za neekonomické s tím, že je nárok stěžovatele tak jako tak promlčen.
Z toho vyvozuje, že se obecné soudy neřídily § 388 odst. 2 obchodního zákoníku, § 454 a souvisejících občanského zákoníku, a § 6, § 127 odst. 1, § 153 a § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu. Podle něj zákonodárce upravuje otázku hospodárnosti a rychlosti řízení výslovně v souvislosti s ochranou práv a nedává soudu možnost, aby s použitím zásady hospodárnosti řízení ochranu práv odepřely, rozhodly bez řádných skutkových zjištění a v rozporu s hmotným právem. Dovolacímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí zcela pominul právní otázku jež vedla k nesprávnému postupu odvolacího soudu, a že v rozporu se svou judikaturou neshledal v porušení § 388 odst. 2 obchodního zákoníku odvolacím soudem otázku zásadního právního významu.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv dalším článkem soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov.
sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto bylo Ústavním soudem judikováno, že toliko v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov.
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.
4. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti nedosahuje ústavněprávní relevance již jen proto, protože je evidentně koncipována jako opakování námitek obsažených v řízení před obecnými soudy, naposledy uplatněných v opravných prostředcích. Na tomto nedostatku nemůže nic změnit ani obecný poukaz na konkrétní základní procesní práva, která měla být v neprospěch stěžovatele porušena, protože stěžejní je podle ústavní stížnosti evidentně porušení vyjmenovaných ustanovení občanského soudního řádu, a to v souvislosti především s otázkou nezbytnosti provedení znaleckého dokazování v posuzovaném případě a subsidiárně též s otázkou možnosti kompenzace promlčeného nároku v obchodněprávních vztazích. Předmětná argumentace tedy zůstává v rovině podústavního práva, a to v poloze polemiky se závěry obecných soudů (srov.
sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481), protože nadnesenými otázkami se obecné soudy všech stupňů zabývaly.
5. Z výše vyloženého ustáleného postupu Ústavního soudu je tedy podstatné pouze to, že jednoznačné závěry soudu prvého stupně a soudu dovolacího, že prokázání existence pohledávky není skutečností, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí znalce, a že stěžovatel existenci vzájemné pohledávky neprokázal (str. 4 usnesení dovolacího soudu, resp. str. 13 rozsudku soudu prvého stupně), lze považovat v dané situaci za ústavně souladné. Otázka promlčení mohla totiž nastat teprve poté, až by existence vzájemné pohledávky byla řádně zjištěna. K ničemu takovému však nedošlo, jak bylo vyloženo výše, a Ústavní soud není povolán k tomu, aby do závěrů obecných soudů v tomto směru zasahoval, protože k tomu nebyly splněny výše uvedené podmínky.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu