Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1381/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.1381.08.1 Generato dall'IA

Concurrence of two suspended sentences does not allow crediting the first probation period to the second.

Numero d'incarto III.ÚS 1381/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the applicant's constitutional complaint regarding the calculation of probation periods for two suspended sentences. The applicant argued that the first sentence, which was annulled by a Constitutional Court decision, should have been removed from the criminal register and its probation period credited to the subsequent sentence. The court held that since the applicant was not legally sentenced during the interim period, no probation time elapsed to be credited. Consequently, the court ruled the complaint was clearly unfounded and inadmissible under the relevant statute.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 59 odst. 3 tr. zákona; The concurrent execution of two suspended sentences does not permit crediting the probation period of the first sentence to the second if the first sentence was annulled before the second became effective.

Parole chiave

Generato dall'IA
probation period calculation suspended sentence concurrence criminal register deletion constitutional complaint inadmissibility probation time crediting

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
§ 59 odst. 3 tr. zákona
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Brně rozhodl, že se stěžovateli podle § 59 odst. 3 tr. zákona započítává do zkušební doby v trvání 4 roků s dohledem, uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
IV. ÚS 388/06
Constitutional Court partially allows appeal against conviction due to flawed transcript access violating defense rights.
Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 7. 1979 sp. zn. 6 Tz 31/79
též rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 7. 1979 sp. zn. 6 Tz 31/79, publikované in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. D. V., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 3 To 173/2008, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 3 T 142/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Brně rozhodl, že se stěžovateli podle § 59 odst. 3 tr. zákona započítává do zkušební doby v trvání 4 roků s dohledem, uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004 sp. zn. 3 T 142/2003 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 7 To 281/2007, "část zkušební doby podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a to od 19. 5. 2005 do 17. 4. 2007" s tím, že "zkušební doba končí 9. 3. 2010". Rozhodnutí soud odůvodnil tak, že nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2007

sp. zn. IV. ÚS 388/06

bylo zrušeno předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. 7 To 5/2005 ve stěžovatelově věci, a krajský soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 7 To 281/2007.

Usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel stížností, o které rozhodl Krajský soud v Brně rovněž napadeným usnesením tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl; podle jeho názoru jiné období, než od nabytí právní moci původního rozsudku (19. 2. 2005) do doby zrušení tohoto rozsudku Ústavním soudem (17. 4. 2007), nelze podle § 59 odst. 3 tr. zákona započítat ani s ohledem na okolnost, na niž stěžovatel poukazoval, že nedošlo k výmazu původně uloženého trestu z rejstříku trestů.

V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně namítá, že došlo-li rozhodnutím Ústavního soudu (

sp. zn. IV. ÚS 388/06

) ke zrušení rozsudku vydaného v jeho trestní věci, měl být z rejstříku trestů vymazán zrušeným rozsudkem uložený trest. Provedení aktualizace zápisu však rejstřík odmítl s tím, že tak může učinit pouze z podnětu soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval, a sám nemá ani možnost uložit soudu, aby provedení výmazu inicioval. Vzhledem k tomu, že předseda senátu soudu prvního stupně pokyn směřující k výmazu z rejstříku trestů nedal, bylo na něj nadále hleděno, jako by byl odsouzen, ačkoliv již 17. 4. 2007 byl odsuzující rozsudek zrušen. V důsledku toho v dané době nemohl příslušným státním institucím dokladovat svou bezúhonnost, a byl tak vyloučen z konkrétních funkcí a povolání, které měl v úmyslu vykonávat. Započtením jen části vykonané zkušební doby dochází podle názoru stěžovatele k "duplicitnímu" potrestání, neboť zkušební doba se tím posunuje až k termínu 9. 3. 2010, tedy o téměř celý rok navíc oproti původnímu trestu, což pokládá za rozporné se základními zásadami trestního řízení, jakož i účelem trestu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují pravidla zápočtu doby, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek (ve smyslu § 59 odst. 3 tr. zákona), nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Podle § 59 odst. 3 tr. zákona platí, že doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek. Podle § 59 odst. 1 tr. zákona počíná zkušební doba právní mocí rozsudku.

Je samozřejmé, že není-li zde pravomocný odsuzující rozsudek, ani zkušební doba neběží, což však - přísně vzato - je způsobilé se prosadit i v případě, že zde takový rozsudek původně byl, avšak později byl odstraněn. Jen proto, aby byl tento zpětný účinek vyloučen (pro celou dobu od právní moci původně odsuzujícího rozsudku), zakotvuje ustanovení § 59 odst. 3 tr. zákona zvláštní režim, odsouzenému příznivější, totiž zápočtu původně stanovené zkušební doby (za podmínek tam uvedených) do zkušební doby stanovené odsuzujícím rozsudkem následným. Může však logicky jít jen o tu její část, kdy původně stanovená doba běžela, a tak tomu přestává být v okamžiku, kdy byl rozsudek původní zrušen, neboť poté zde již stav pravomocného odsouzení není vůbec. Dobrodiní zápočtu v mezidobí od zrušení předchozího pravomocného rozsudek, kterým byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, do právní moci nového odsuzujícího rozsudku se tedy uplatnit nemůže, jelikož zkušební doba v tomto časovém úseku neplynula (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 7. 1979 sp. zn. 6 Tz 31/79, publikované in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/1980). Lze dodat, že po tuto dobu, kdy nebyl pravomocně odsouzen, se stěžovatel nemusel podrobovat "omezením a přiměřeným povinnostem" (§ 59 odst. 2 tr. zákona), a i proto nemůže být považována za zákonné plynutí zkušební doby.

Pro ústavněprávní přezkum je podstatné, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Se zřetelem k výše dovozenému je zjevné, že obecné soudy se těmto požadavkům nezpronevěřily.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

K námitce, že v době od zrušení původního rozsudku nálezem Ústavního soudu do okamžiku vydání nového odsuzujícího rozsudku, bylo původní odsouzení zaznamenáno v rejstříku trestů, Ústavní soud nepřihlížel, neboť - byť by mohlo jít o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu) - se stěžovatel v tomto směru zásahu Ústavního soudu nedovolal. I kdyby tak učinil, byla by jeho stížnost jednak zřejmě opožděná (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu), jednak by jejímu úspěchu překážela již sama skutečnost, že tvrzený zásah byl již ukončen (období stěžovatelem tvrzeného nepatřičného záznamu v rejstříku trestů bylo uzavřeno).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2008

Jiří Mucha

předseda senátu