Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process and discrimination in eviction of cooperative apartment. Stewardship rights not violated.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against the Supreme Court's dismissal of her appeal regarding the eviction of her cooperative apartment. The applicant argued that the courts violated her right to a fair trial and discriminated against her compared to other tenants, claiming improper handling of evidence and notification procedures. The Court ruled that the lower courts acted predictably in line with established case law and that the applicant failed to exercise her statutory right to object to the expulsion from the cooperative, thus waiving her protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant failed to exercise her statutory right to object to the expulsion from a cooperative, thereby failing to protect her rights adequately.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupené Mgr. Stanislavem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. 26 Cdo 205/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. února 2008 a doplněnou dne 7. dubna 2008, dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí dovolacího soudu vydané ve věci žalobce Stavebního bytového družstva „Život“ o vyklizení bytu.
Stěžovatelka má zato, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Tvrdila, že bylo porušeno její právo zaručené čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka tvrdila, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo takovými vadami, v jejichž důsledku došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci, když odvolací soud z provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávný právní závěr. Stěžovatelka uvedla, že i v případě, kdy uživatelem bytu je člen bytového družstva, měl by se o ukončení jeho členství v družstvu najisto dozvědět. Postup při platném ukončení členství v družstvu, a z toho plynoucí ukončení nájemního vztahu, nepostačuje k doručení rozhodnutí o vyloučení za užití pouhé fikce doručení. Za obdobné situace, kdy má dojít k ukončení nájemního vztahu, je tak pozice jednotlivých skupin nájemníků rozdílná a vůči vylučovaným členům družstva, jenž jsou uživateli bytu, diskriminační. Dle názoru stěžovatelky je tímto postupem porušena zásada rovnosti v právech u jednotlivých skupin nájemníků.
Pochybení v řízení před obecnými soudy stěžovatelka spatřuje i v tom, že obecné soudy nevyhověly důkazním návrhům stěžovatelky a řádně se s nimi nevypořádaly, tímto postupem došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pochybení obecných soudů nenapravil ani dovolací soud, který odmítl dovolání jako nepřípustné a důkazní návrhy o dlouhodobé nepřítomnosti stěžovatelky v místě bydliště označil za nepřípustné skutkové novoty. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.
II. Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Poté Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě nutno podotknout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout.
Ústavní soud připomíná, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže by vyslovené právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo tehdy, jestliže by byl v procesu aplikace „jednoduchého práva“ obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2006
sp. zn. IV. ÚS 541/05
, dostupný na http://www.judikatura.cz/, nebo nález ze dne 8. července 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud shledal, že se o žádný z výše uvedených případů protiústavní aplikace práva v projednávané věci nejednalo a názor, vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, je ústavně konformní. Obecné soudy tedy nepochybily, jestliže o tento právní názor opřely odůvodnění svých rozhodnutí.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2007 (26 Cdo 205/2007) je zřejmé, že stěžovatelka použila dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a rovněž i dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. jímž brojila proti skutkovým zjištěním, jež učinily obecné soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky doručení rozhodnutí stěžovatelce o vyloučení z družstva shromážděním delegátů. Dále v závislosti na tom i otázku jejího vyloučení z družstva, zániku nájmu a vyklizení bytu. V citovaném usnesení Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč nelze v dovolacím řízení přihlédnout ke skutkovým novotám. Stěžovatelka v daném případě netvrdila a ani nenabídla žádný důkaz, že v řízení před soudem nalézacím a odvolacím fakticky nedošlo k doručení usnesení shromáždění delegátů z důvodu její nepřítomnosti v místě bydliště. Stěžovatelka se s tímto právním názorem neztotožnila a ve své ústavní stížnosti předložila svou vlastní interpretaci předmětného ustanovení.
Z ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu přitom vyplývá, že k zániku členství stěžovatelky v družstvu došlo nejpozději dne 22. listopadu 2001 a k témuž dni ji zanikl ve smyslu § 714 obč. zák. i nájem bytu a že poté již byt užívala bez právního důvodu. Odvolací soud při řešení zániku členství se od ustálené judikatury neodchýlil a proto dovolací soud správnost právního závěru odvolacího soudu považoval za souladný se soudní praxí.
K uplatněným námitkám stěžovatelky dovolací soud uvedl, že mu nepřísluší v řízení o vyklizení družstevního bytu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého práva vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obchodní zákoník“), v době doručování usnesení shromáždění delegátů. Jestliže tak neučinila, nebyla dostatečně bdělá při ochraně svých práv. Dále rovněž dovodil, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvou etapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tím, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Nejvyšší soud argumentoval uveřejněnou judikaturou a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe. S ohledem ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., vyřešil dovolací soud otázku zániku členství stěžovatelky v družstvu a s tím související otázku zániku nájmu bytu v souladu s judikaturou. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro jeho nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud uvádí, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace „podústavního“ zákona přísluší právě obecným soudům a v konečné instanci Nejvyššímu soudu, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu [§ 14 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Je to tudíž dle přesvědčení Ústavního soudu právě Nejvyšší soud, který v rámci svého poslání sjednocovatele judikatury obecných soudů zaujímá konečné stanovisko k právním otázkám souvisejícím se zánikem členství stěžovatelky v družstvu a s tím související otázkou zániku nájmu bytu. Nejvyšší soud tak učinil, a to zejména svými rozhodnutími, na něž je v napadeném usnesení odkazováno.
Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s tehdy již ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly. Proto lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jejího tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzené porušení rovnosti stran. Dle jeho názoru stěžovatelka mylně ztotožnila rovnost, která je ústavně chráněným principem a jedním z komponentů spravedlivého procesu.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu