Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2934/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.2934.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding property rights and administrative law.

Numero d'incarto III.ÚS 2934/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as clearly unfounded under Section 43(2)(a) of the Constitutional Court Act. The applicant argued that lower courts violated Articles 90 of the Constitution and Article 36 of the Charter of Fundamental Rights regarding property rights and administrative procedures. The Court found that the lower courts adequately addressed the applicant's arguments based on established legal interpretations and that the complaint did not reach the level of constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Section 43(2)(a) of the Constitutional Court Act; Section 90 of the Constitution; Section 36(1) of the Charter of Fundamental Rights: A constitutional complaint is rejected as clearly unfounded if the contested decisions are based on reasonable legal interpretations and do not objectively infringe constitutionally guaranteed rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint clearly unfounded property rights administrative law judicial review Constitutional Court Act unconstitutional interpretation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Section 43(2)(a) of the Constitutional Court Act
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.
Article 90 of the Constitution of the Czech Republic
Article 36(1) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Act No. 87/1991 Coll. on Extrajudicial Rehabilitation

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, č.j. 28 Cdo 2970/2006-356, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, č.j. 28 Co 228/2006-343, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústavy“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel, vycházeje ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 87/1991 Sb.“), se v řízení před obecnými soudy proti žalovaným 1/ D. D. a 2/ N. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkům) domáhal, aby jim bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání rekreační chaty č. 244, stavební parcely č. 429 a zahrady parc. č. 796/10 v katastrálním území Okrouhlo (obec Záhořany), okres Praha – západ.

Okresní soud Praha – západ (po předchozích zrušovacích rozhodnutích Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze) rozsudkem ze 4. 8. 2005, č. j. 6 C 1641/99-315, žalobu stěžovatele zamítl.

Krajský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení zjištěné skutečnosti neumožňují uzavřít, že vedlejší účastnice N. P. a právní předchůdce vedlejší účastnice D. D. J. P., byli při nabytí předmětných nemovitostí kupní smlouvou ze dne 5. 3. 1973 protiprávně zvýhodněni nebo že nabyli tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, resp. že kupní cena byla stanovena v rozporu s cenovými předpisy.

Odvolací soud se zabýval otázkou, zda při předmětném převodu byla respektována směrnice Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964, č. j. 314/17.750/04, uveřejněná pod č. 10 ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, jejíž nedodržení by mohlo představovat protiprávní zvýhodnění nabyvatele podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud konstatoval, že z uvedené směrnice „vyplývá povinnost organizace realizující převod, nabídnout přednostně koupi (nemovitosti) uživatelům“, avšak v daném případě se jednalo o chatu, která ještě nebyla dostavěna a kolaudována; nemohla být tedy užívána ani k rekreaci, natož k bydlení. Žádný uživatel chaty v právním smyslu zde nebyl (nebyly jimi ani osoby, které „v rozhodné době disponovaly s klíči od rozestavěné chaty“), takže nebylo vůči komu nabídkovou povinnost splnit.

Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, č.j. 2 Cdon 1831/97-192, vydaný v předchozím řízení ve stěžovatelově věci, přisvědčující právnímu názoru (podanému v přezkoumávaném rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 1997 č. j. 26 Co 378/96-170), že vzhledem k tomu, že hospodářskou smlouvou ze dne 7. 3. 1973 byla převedena správa národního majetku ohledně předmětné nemovitosti na Okresní národní výbor Praha-západ ke dni 7. 2. 1973 (což umožňoval § 347 odst. 5 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v rozhodném znění), je kupní smlouva, kterou uvedený národní výbor uzavřel dne 5. 3. 1973, platná.

Odvolací soud vycházeje z ocenění chaty, které provedl posudkem znalec Ing. J. B. podle cen stanovených ve vyhlášce č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí; rozpor kupní ceny s cenovými předpisy neshledal.

Dovolání stěžovatele dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, a připomenul též v posuzované věci vydaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1995,

sp. zn. III. ÚS 55/95

, N 61/4 SbNU 109, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, č.j. 2 Cdon 1831/97-192.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel postupně namítal 1/ „nepřijatelnost“ závěru odvolacího soudu, že „by za uživatele nemovitostí, kterému mohla a měla být nemovitost nabídnuta, mohl být považován jen nájemce nebo osoba užívající nemovitost z odvozeného právního důvodu, a to navíc jen nemovitost právně existující, tj. kolaudovanou“, 2/ nesprávnost obecnými soudy použitého názoru, odvolávajícího se „na dobově účelovou právnickou literaturu či komentář“, že může být platná kupní smlouva „podle občanskoprávních předpisů uzavřená v době, kdy vůbec nebylo ještě zřejmé, zda bude uzavřena, lépe řečeno kdy neexistovala ještě ani smlouva o správě majetku“, a konečně 3/ že „jedině posudek znalce J. L., znajícího nejlépe i situaci na místě, náležitě ohodnotil, ... jak vlastní montovanou chatu, tak její suterén“, zatímco „ostatní posudky“, včetně posudku Ing. J. B., „pomíjejí nejen princip“ vyhlášky č. 43/1969 Sb., ale „i (v řízení již zmiňované a citované) vysvětlivky MF a ČCÚ (uvedené i v Cenovém zpravodaji z roku 1970 pod č. 30)“.

Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovateli intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 45/94

, N 5/3 SbNU 17).

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud – vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným – není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatel opak ani netvrdí; oponenturou ceny předmětné nemovitosti (rozestavěné chaty) stěžovatel totiž toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly nejen po obsáhlém dokazování, nýbrž i po kasačních rozhodnutích Ústavního, dovolacího a odvolacího soudu (jimiž byl dosavadní proces dokazování usměrněn), a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresoval. Obecné soudy se s nimi vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů „excesivní“ samozřejmě nečiní.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Odvolací soud výklad pojmu „uživatel“ zakotveného ve směrnici Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964, č. j. 314/17.750/04, výstižně odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem. Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že podle ustanovení § 76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), v rozhodném znění, stavbu, která vyžaduje stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (existenci povolení k předčasnému užívání stavby, resp. rozhodnutí o prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu podle § 83 a § 84 cit. zákona stěžovatel ani netvrdil), v důsledku čehož nebylo vůči komu ve směrnici obsaženou nabídkovou povinnost splnit.

Jak stěžovatel sám připouští, „dobový“ výklad ustanovení § 347 odst. 5 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v rozhodném znění, obsažený v komentativní literatuře (Čapek, K.: Hospodářský zákoník a předpisy souvisící. Praha: Panorama, 1979, str. 451, resp. Komentář k hospodářskému zákoníku a k zákonu o hospodářské arbitráži. Díl I., Praha: Institut ČSKVŘ, 1974, str. 271), na který jej upozornil již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 8. 1999, č.j. 2 Cdon 1831/97-192, vycházel z právního názoru, že převod správy se zpětnou účinností je možný jen s tím omezením, že „podle vyhlášky o správě národního majetku nelze dohodnout zpětnou účinnost převodu od jiného než běžného roku“.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti obecnými soudy podanou interpretaci označil za vycházející z „dobově účelových“ pramenů, konkrétní důvody, proč ji pokládá za protiústavní, však neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává.

Řečené nikterak nekoliduje s rozhodovacími důvody nálezu ze dne 12. 10. 1995,

sp. zn. III. ÚS 55/95

, N 61/4 SbNU 109, v němž Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s poukazem stěžovatele na „okolnost, že k podepsání smlouvy, na jejímž základě žalovaní majetek nabyli, došlo ještě před převedením majetku do správy ONV Praha-západ, takže tento orgán nebyl oprávněn smlouvu uzavřít“; v důsledku toho pokládal jeho rozhodnutí (pro nedostatečné odůvodnění) za nepřezkoumatelné, avšak posouzení takto otevřené právní otázky Ústavní soud nepredisponoval.

Lze tedy shrnout, že obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, jež vtělil i do ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly, a hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů identifikovat evidentně nelze (bylo v předchozím dovozeno, že jsou s nimi v souladu). Nejen však to, i z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumné a adekvátní, resp. přiléhavě odůvodněné, na nich založená rozhodnutí jsou akceptovatelná a byla i předvídatelná. Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však – jak bylo shora zaznamenáno – není.

Ústavnímu soudu se přísluší omezit na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího – ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných – plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Mucha

předseda senátu