Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 966/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.966.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and property rights violation in land ownership case.

Numero d'incarto IV.ÚS 966/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected F. K.'s constitutional complaint challenging lower court rulings on land ownership. The appellant argued that courts denied his property rights and fair trial by rejecting his claim based on possession without a second usage agreement. The court held that constitutional review does not re-evaluate factual findings or legal conclusions made by ordinary courts unless fundamental rights are violated.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not empowered to re-evaluate factual findings or legal conclusions of ordinary courts, and a fair trial does not guarantee a decision aligning with a party's specific legal opinion.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights property ownership possession requirements judicial review limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a způsobem, jakým soud postupoval, mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 7. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 čj. 22 Cdo 2963/2006-125, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2006 čj. 57 Co 291/2005-78 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 2. 2005 čj. 16 C 100/2004-43 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem podaným telefaxem dne 16. 4. 2008 doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem se F. K. (dále též "stěžovatel" případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnictví k pozemku.

II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně 16 C 100/2004 vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce a jeho manželka se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že do jejich společného jmění patří v žalobě specifikovaný pozemek o výměře 175 m2 v k. ú. Hodslavice.

Dne 14. 2. 2006 Okresní soud v Novém Jičíně žalobu na určení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobci nesplnili podmínky pro nabytí vlastnictví sporného pozemku vydržením, neboť pozemek neužívali v dobré víře.

Dne 25. 4. 2006 Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Dovolání žalobce Nejvyšší soud posoudil jako nepřípustné; odmítl je usnesením ze dne 28. 11. 2007 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a způsobem, jakým soud postupoval, mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Popsal skutkové okolnosti případu, z nichž dovodil, že žaloba na určení byla důvodná a soud jí měl vyhovět. Zamítnutím žaloby obecné soudy popřely právo žalobců vlastnit pozemek, který podle tehdejších předpisů nabyli do osobního užívání. Skutečnost, že se nedochovala druhá dohoda o zřízení práva osobního užívání, nahradil geometrický plán z roku 1981 zpracovaný pro odkup pozemků, používaný jako podklad k dalším měřením. Argumentace okresního soudu, že skutečnou výměru pozemku mohli zjistit z geometrického plánu, nebyla správná; v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 488/2004.

IV. Okresní soud v Novém Jičíně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že byl nepřípustně zbaven práva vlastnit majetek. Dovolával se článku 11 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní:

"Čl. 11

(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu."

Tomuto článku Listiny koresponduje článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:

"Článek 1

"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."

Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení je především zjištění, že stěžovatel v době rozhodování obecných soudů o žalobě na určení vlastnictví majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnil či z relevantního důvodu užíval. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález

III. ÚS 23/93

, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)].

"Majetkem" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, může být buď "existující majetek", nebo za určitých podmínek i ocenitelná hodnota, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Vždy však je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu.

V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že na straně stěžovatele nebylo možné hovořit o "majetku" ve smyslu shora citovaných článků Úmluvy a Listiny, byť předmětný pozemek spolu s manželkou fakticky užívali řadu let po jeho oplocení, k němuž podle obecných soudů došlo po roce 1981, tj. po zaměření pozemků parc. č. 1330/5 a 1330/4 a vytyčení jejich hranic železy. Oplocení cizího pozemku a jeho dlouhodobé užívání lze totiž stěží považovat za skutečnost opravňující stěžovatele tvrdit, že tento pozemek byl či se stal jeho majetkem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů pak zřetelně vyplývá, že žalobci vlastnické právo k předmětného pozemku nemohli vydržet, neboť nebyli v dobré víře, že jim pozemek jako vlastníkům náleží.

Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatel nemohl v ústavní stížnosti oprávněně tvrdit, že byl vlastníkem pozemku parc. č. 105/2 o výměře 175 m2, tedy vlastníkem majetku chráněného článkem 11 odst. 1 Listiny, resp. článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu vlastnictví zjevně neopodstatněným.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel dále uvedl, že "způsobem, jakým soud postupoval, mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces", aniž by toto své tvrzení podložil podrobnější argumentací ústavněprávní. Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti měl Ústavní soud za to, že stěžovatel spatřoval zásah do svého základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v nesprávném právním posouzením jeho věci obecnými soudy. K tomuto tvrzení stěžovatele Ústavní soud připomíná, že citované články Listiny a Úmluvy konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají (spolu s dalšími články Listiny) obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Stěžovatel nesouhlasil s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů, dle nichž předmětný pozemek nikdy nebyl ve vlastnictví žalobců a že žalobci nesplnili podmínky pro jeho vydržení. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález

III. ÚS 31/97

, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález

I. ÚS 398/04

, Sb. n. u., sv. 42, str. 257]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález

III.ÚS 23/93

, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly civilní soudy obou stupňů, přičemž následně jeho věc posoudil i Nejvyšší soud; tomu ve smyslu ustanovení § 14 zák.č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přísluší - jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení - zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí obecných soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. Této role se v daném případě Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu řádně zhostil.

Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, každý proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami. Právo na spravedlivý proces implikuje možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim; v projednávané cause byly oběma stranám (tedy i stěžovateli) v řádně vedeném kontradiktorním procesu dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv.

Pro uvedené důvody Ústavní soud návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. července 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu