Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding civil court procedural fairness.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two tenants against civil court judgments. The applicants argued that the courts failed to properly examine conditions for a default judgment and ignored their late submission of statements, claiming a violation of fair trial rights. The Court ruled that its jurisdiction is limited to constitutional issues, not the correctness of applying lower-level laws, and found no evidence of arbitrary or unconstitutional conduct by the lower courts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded without a merits decision if the challenged proceedings do not involve a violation of fundamental rights or freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. B. a 2. J. B., obou zastoupených JUDr. Danielou Hákovou, advokátkou v Praze 1, Národní 15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 3. 2007 č. j. 10 C 31/2007-23 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008 č. j. 55 Co 306/2007-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 vydal rozsudek pro uznání, v němž uložil stěžovatelům (v řízení před obecnými soudy žalovaným) povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 13 500,80 Kč vedlejšímu účastníkovi, Bytovému družstvu Rochovská 757 a 758 (v řízení před obecnými soudy žalobci). Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastník domáhal na stěžovatelích zaplacení poplatku z prodlení z důvodu, že platili nájemné a zálohy na služby nepravidelně a opožděně. Tento rozsudek potvrdil též Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem.
Stěžovatelé ve stručné ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud dostatečně nezkoumal podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s výší poplatku z prodlení. Nesouhlasí s tím, že rozsudek pro uznání byl vydán proto, že jejich vyjádření k výzvě soudu bylo podáno den po stanovené lhůtě. V napadených rozhodnutích obecných soudů spatřují účelový postup, který vedl k porušení jejich ústavních práv.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Z toho plynou pro kauzu stěžovatelů následující závěry.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívají stěžovatelé, jejichž argumentace v podstatě zůstává v podústavní rovině. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Obecné soudy při rozhodování věci vycházely z aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a odvolací soud se ve svém rozsudku vypořádal s námitkami stěžovatelů, které znovu opakují v ústavní stížnosti. S ohledem na to, že stěžovateli zpochybněný postup obecných soudů není případem svévole a není ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovateli zpochybněného na místě. Z výše řečeného plyne, že právo na spravedlivý proces nebylo napadenými rozhodnutími ústavněprávně dotčeno.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu