Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1213/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.1213.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for inadmissibility due to failure to challenge Supreme Court's decision.

Numero d'incarto III.ÚS 1213/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by MIDORI INVESTMENT LIMITED against the Supreme Court's ruling. The applicant had previously exhausted ordinary remedies, including a cassation appeal, which was dismissed by the Supreme Court. The Court ruled that the complaint was procedurally inadmissible because the applicant failed to challenge the Supreme Court's decision, which is a mandatory prerequisite for constitutional review. Consequently, the Court determined the complaint lacked the necessary subject matter and proper target for constitutional examination.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; If a party fails to challenge a Supreme Court decision via cassation, a subsequent constitutional complaint is inadmissible as it lacks a specific subject matter and proper target.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility failure to challenge cassation mandatory exhaustion of remedies subject matter deficiency proper target of review ordinary judicial remedies constitutional court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
§ 63 zákona o Ústavním soudu
2008 na původním vymezení návrhu (sledujícím zrušení toliko rozsudku soudu odvolacího) stěžovatelka setrvala (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst.
§ 101 odst. 4 o. s. ř.
2008 na původním vymezení návrhu (sledujícím zrušení toliko rozsudku soudu odvolacího) stěžovatelka setrvala (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 o. s. ř.).

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti MIDORI INVESTMENT LIMITED, se sídlem 4th Floor Lawford House, Albert Place, London N3 1 QA, Company No. 3903870, Spojené království, zastoupené JUDr. Josefem Mejstříkem, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská 139, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005, č. j. 14 Cmo 67/2005-127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil, neboť zastává názor, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Odvolací soud výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2004, č. j. 39 Cm 139/2002-69, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2004, č. j. 39 Cm 139/2002-95 tak, že zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému Fondu národního majetku České republiky na zaplacení 20 % úroku z prodlení z částky 121 293 000 Kč za dobu od 4. 7. 2002 do 4. 8. 2002 a 16 % úroku z prodlení z částky 121 293 000 Kč za dobu od 5. 8. 2002 do zaplacení; co do povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 121 293 000 Kč se 4 % úrokem z prodlení od 5. 8. 2002 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v dovolání proti tomuto rozsudku (jeho měnící zamítavé výrokové části) namítala, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v napadené části správný (§ 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.) a rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č. j. 29 Odo 760/2006-193, její dovolání zamítl; vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovodil však, že není důvodné. Nejvyšší soud uvedeným rozsudkem též zamítl jako nedůvodné dovolání žalované (jejího právního nástupce České republiky - Ministerstva financí) přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla. Zmínila je sice, obsahově k němu uplatněné námitky však nevztáhla; s jeho doručením (dne 14. 3. 2008) spojila pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu. K dodatečné výzvě Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2008 na původním vymezení návrhu (sledujícím zrušení toliko rozsudku soudu odvolacího) stěžovatelka setrvala (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 o. s. ř.).

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy")]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, U 2/7 SbNU 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 242/03

,

II. ÚS 703/02

,

I. ÚS 161/03

,

I. ÚS 230/03

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

III. ÚS 323/05

a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].

Právě tak je tomu v dané věci.

Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zahrnuje i hodnocení těch námitek, které tvoří těžiště ústavní stížnosti.

Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu neoponovala, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresovala (aniž by jeho závěry podrobila ústavněprávní kritice), dala srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.

Výše předznačené posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovatelce připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2008

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj