Constitutional Court dismisses complaint as unfounded regarding procedural delays and lack of response to court opinion.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's dismissal of a request to set a time limit for a procedural act. The applicant argued that the lower courts delayed the appeal process and failed to provide the applicant with the district court's opinion on the time limit request, violating fair trial rights. The court determined that while minor procedural errors occurred, they did not reach an intensity sufficient to infringe upon the constitutionally guaranteed right to a fair trial, especially given the high value in dispute and the applicant's prior failure to raise procedural objections in a timely manner.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded without a hearing if the alleged violations of the right to a fair trial do not reach the required intensity to justify constitutional intervention.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. Úl 5/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že u Okresního soudu v Karlových Varech byla projednávána jeho žaloba o náhradu škody pod sp. zn. 10 C 264/98, po vyloučení části žaloby k samostatnému řízení nyní pod č. j. 10 C 98/2004. Dne 5. 5. 2003 podal stěžovatel odvolání proti usnesení Okresního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 10 C 264/2003, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 6. 2002 pro opožděnost. Tímto usnesením bylo stěžovateli uloženo, aby si do 30 dnů zvolil zástupce pro řízení vedené pod sp. zn. 10 C 264/98 s tím, že neučiní-li tak, soud mu ustanoví pro toto řízení opatrovníka.
Protože o odvolání nebylo delší dobu nijak rozhodnuto, podal stěžovatel dne 12. 8. 2004 stížnost předsedovi Krajského soudu v Plzni na průtahy v řízení. Dopisem ze dne 24. 9. 2004 byl stěžovatel vyrozuměn, že odvolání není založeno v soudním spisu ani není zapsáno v soudním rejstříku a byl vyzván k jeho předložení. Odvolání bylo postoupeno k založení do spisu a k dalšímu opatření, ani poté však nebylo odvolacím soudem o odvolání stěžovatele rozhodnuto, a proto podal dne 6. 2. 2006 návrh, aby nadřízený soud určil Krajskému soudu v Plzni lhůtu pro provedení procesního úkonu, spočívající v rozhodnutí o odvolání podaném dne 5. 5. 2003. Vrchní soud v Praze usnesením napadeným touto ústavní stížností návrh zamítl s tím, že v řízení sp. zn. 10 C 264/98 byl dne 31. 8. 2004 vydán rozsudek a řízení již pravomocně skončilo, takže k žádným průtahům nedochází.
Stěžovatel je přesvědčen, že soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nebyl seznámen s obsahem vyjádření Krajského soudu v Plzni k jeho návrhu a nemohl tak na něj reagovat. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že Vrchní soud v Praze vycházel z vyjádření o pravomocném skončení řízení ve věci sp. zn. 10 C 264/98, aniž vzal zřetel na skutečnost, že věc, v níž bylo podáno odvolání (o němž dosud nebylo rozhodnuto) pravomocně skončena není, neboť usnesením ze dne 31. 8. 2004 byla část věci vyloučena k samostatnému řízení pod sp. zn. 10 C 98/2004 a rozsudkem bylo rozhodnuto pouze o části předmětu řízení (vůči jednomu z více žalovaných).
Stěžovatel je přesvědčen, že vrchní soud rozhodl o jeho návrhu pouze formálně. O odvolání podaném dne 5. 5. 2003 tak nebylo po dobu téměř tří let nijak rozhodnuto a tento stav i nadále trvá.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze i vedlejší účastník - Krajský soud v Plzni. Vrchní soud uvedl, že rozhodující skutečností pro posouzení návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu bylo, že řízení vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 264/98 je již pravomocně skončeno, přičemž stěžovatel nesprávně směšuje řízení ve věci sp. zn. 10 C 264/98 s řízením vedeným pod sp. zn. 10 C 98/2004. Ani další námitka týkající se doručení stejnopisu vyjádření Krajského soudu v Plzni k návrhu stěžovatele není důvodná, neboť ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích neukládá soudu povinnost doručit navrhovateli stejnopis vyjádření soudu k jeho návrhu. Soud poukazuje na ustanovení § 174a odst. 4 zákona o soudech a soudcích, podle něhož "nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení o návrhu na určení lhůty přiměřeně ustanovení části první a části třetí o. s. ř." Ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř., na něž stěžovatel odkazuje, stanoví povinnost doručit stejnopis podání účastníkovi, je-li to třeba. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 174a odst. 5 zákona o soudech a soudcích ukládá soudu povinnost rozhodnout o návrhu bez jednání do 20 pracovních dnů, již sama povaha řízení o tomto návrhu vylučuje doručení stejnopisu vyjádření soudu navrhovateli.
Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti shodně s vrchním soudem konstatoval, že řízení ve věci samé bylo v době, kdy bylo Okresnímu soudu v Plzni postoupeno odvolání stěžovatele proti usnesení ze dne 1. 4. 2003, pravomocně skončeno, proto nepředložil odvolání stěžovatele odvolacímu soudu.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení a procesního postupu obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisového materiálu, stěžovatel podal žalobu proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti a městu Karlovy Vary o zaplacení částky 802,50 Kč. V průběhu řízení docházelo vzhledem k častým pracovním neschopnostem stěžovatele k odročování již nařízených jednání, a soud proto uložil stěžovateli usnesením, aby si zvolil zástupce pro zastupování v tomto řízení. Proti usnesení podal stěžovatel odvolání spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro jeho podání. Soud žádost o prominutí lhůty zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil i soud odvolací. Okresní soud v Karlových Varech odvolání stěžovatele jako opožděné odmítl. Stěžovatel podal proti odmítavému usnesení odvolání, které bylo předmětem jeho návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Uvedené odvolání podal u Krajského soudu v Plzni, kde nebylo z nezjištěných důvodů zaevidováno, a proto ani postoupeno Okresnímu soudu v Karlových Varech. V rámci stížnosti stěžovatele na průtahy v řízení o tomto odvolání bylo prokázáno, že odvolání bylo skutečně ve lhůtě stanovené zákonem podáno a jeho ověřená kopie byla posléze Okresnímu soudu v Karlových Varech postoupena dne 3. 11. 2004. V této době bylo již pravomocně rozhodnuto ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 264/98 proti žalované ČR - Ministerstvu spravedlnosti. Ve věci vyloučené k samostatnému projednání pod sp. zn. 10 C 98/2004 (usnesení ze dne 31. 8. 2004, žalovaný - město Karlovy Vary ) však podle spisu nebylo až do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Vrchní soud v Praze jako důvod zamítnutí návrhu stěžovatele uvedl pravomocné skončení věci 10 C 264/98, když v odůvodnění konstatoval, že jestliže řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 264/98 je již skončeno, nedochází a ani nemůže docházet k průtahům v řízení.
V projednávané věci došlo ze strany obecných soudů k některým dílčím pochybením, která však podle přesvědčení Ústavního soudu vzhledem ke své intenzitě (i s ohledem na výši žalované částky) nezasáhla do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává.
Ve věci 10 C 264/98 bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, proti němuž nebylo odvolání přípustné a stěžovatel proti němu podal dne 18. 11. 2004 ústavní stížnost, doplněnou dne 6. 1. 2005, která byla usnesením ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 662/04
odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. V této ústavní stížnosti stěžovatel napadl pouze věcnou správnost zamítavého rozsudku, ačkoli již tehdy mohl a měl namítat nesprávný procesní postup soudu v tomto řízení ve věci jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 4. 2003. Stěžovatel podal návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu až dne 6. 2. 2006, tedy po více než roce a půl od rozhodnutí ve věci sp. zn. 10 C 264/98 a po skoro třech letech od podání předmětného odvolání.
Argumentaci stěžovatele, týkající se vyjádření Krajského soudu v Plzni k návrhu stěžovatele na určení lhůty pro provedení procesního úkonu, které nebylo stěžovateli doručeno k jeho replice, nelze rovněž přisvědčit. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Milatová a spol. proti České republice, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že soud je vždy a za všech okolností povinen postoupit vyjádření žalovaného k žalobě, resp. vyjádření jedné ze stran sporu postoupit k vyjádření druhé straně sporu. V daném případě soud připomněl, že koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého účastníci musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (viz Nideröst-Huber proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 18. Února 1997, Sbírka 1997-I, str. 108, § 24, a K. S. Proti Finsku, rozsudek ze dne 31. května 2001, č. 29346/95, § 21). Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, je řízením sui generis. Na tento typ řízení nelze aplikovat všechny atributy charakteristické pro kontradiktorní řízení, neboť je to právě rychlost rozhodování, která je podstatná pro odstranění průtahů v řízení.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy ve věci odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 10 C 264/98, sice nepostupovaly zcela v souladu s požadavkem na projednání věci bez zbytečných průtahů, avšak v daném případě po posouzení veškerých okolností případu pochybení obecných soudů nedosáhlo intenzity pro nutnost zásahu Ústavního soudu, byla ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu