Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1275/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.1275.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to conflicting witness testimony in drug offense case.

Numero d'incarto IV.ÚS 1275/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of drug-related offenses. The applicant argued that conflicting witness testimonies violated his right to a fair trial and equal treatment, claiming police failed to investigate fully. The court ruled that it cannot re-evaluate evidence or act as a fourth instance, noting that lower courts properly addressed contradictions and provided sufficient reasoning.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to re-evaluate evidence or act as a fourth instance, dismissing complaints where lower courts reasonably addressed evidentiary contradictions without extreme inconsistency.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights conflicting witness testimony fourth instance review drug offense conviction evidence evaluation procedural fairness

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 201 para. 1 of the Criminal Code
§ 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 37 para. 3 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 265i para. 1 letter b) of the Act on Criminal Procedure

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele T. M., právně zastoupeného Mgr. Tiborem Stanem, advokátem se sídlem Ústecká 704, Tábor, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1321/2007-94 ze dne 21. 11. 2007, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 82/2007-66 ze dne 3. 5. 2007 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 160/2006-53 ze dne 8. 11. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 160/2006-53 ze dne 8. 11. 2006 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky ve smyslu § 201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 82/2007-66 ze dne 3. 5. 2007 zamítnuto, dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1321/2007-94 ze dne 21. 11. 2007 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, neboť bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného důvodu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel především v tom, že obecné soudy za situace "tvrzení proti tvrzení" vycházely při zjišťování skutkového stavu z výpovědí svědků J. V. a L. Č., příslušníků Policie ČR, zatímco výpovědi svědků J. H. a J. J., které potvrzovaly verzi stěžovatele, byly bez dostatečného zdůvodnění prohlášeny za nevěrohodné. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že mezi výpovědí svědka V. a svědkyně Č. byla časová prodleva v délce několika týdnů, což vzbuzuje pochybnost, zda mezi nimi v mezidobí nedošlo k domluvě za účelem odstranění rozporů v jejich výpovědích. Stěžovatel dále namítal, že zasahující policisté neprovedli takové úkony, aby mohl být skutkový stav následně zjištěn co nejúplněji, a to i z hlediska okolností svědčících v jeho prospěch. Dle přesvědčení stěžovatele bylo za dané důkazní situace namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že jeho dovolání odmítl z formálních důvodů. Uplatněnými námitkami se sice v závěru odůvodnění částečně zabýval, nicméně vycházel přitom toliko z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího a vady těchto rozhodnutí neodstranil. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1321/2007-94 ze dne 21. 11. 2007, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 82/2007-66 ze dne 3. 5. 2007 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 160/2006-53 ze dne 8. 11. 2006, svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. 13 T 160/2006. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zopakoval tytéž argumenty, které již neúspěšně uplatnil v předchozím průběhu trestního řízení, a to zejména v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 13 T 160/2006-53 ze dne 8. 11. 2006 a v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 82/2007-66 ze dne 3. 5. 2007. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,

sp. zn. III. ÚS 166/95

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V projednávané věci obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Existenci extrémního rozporu ve výše uvedeném smyslu Ústavní soud neshledal, neměl proto důvod závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Na shodné námitky stěžovatele, které byly uplatněny v ústavní stížnosti, reagoval velmi přiléhavě v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1321/2007-94 ze dne 21. 11. 2007). Ústavní soud se s jeho hodnocením plně ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje.

Nad rámec toho, co uvedly k námitkám stěžovatele obecné soudy, je možno poznamenat, že existence rozporů mezi důkazy, v tomto případě mezi výpověďmi svědků V. a Č. na straně jedné a svědků H. a J. na straně druhé, sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obžalovaného vinným trestným činem. Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má za těchto okolností toliko povinnost věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, což bylo v projednávané věci splněno.

Ústavní soud shledal, že veškeré námitky stěžovatele již byly uspokojivě zodpovězeny v předchozím průběhu řízení obecnými soudy a že z ústavněprávního hlediska nelze obecným soudům nic vytknout. Stěžovatel svou ústavní stížnost koncipoval tak, že fakticky stavěl Ústavní soud do pozice čtvrté soudní instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu