Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1448/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.1448.08.1 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed as inadmissible because final appeal decision was not challenged.

Numero d'incarto IV.ÚS 1448/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint as inadmissible because the applicant failed to challenge the Supreme Court's final decision on the appeal. The applicant only contested the regional court's ruling, which was superseded by the Supreme Court's rejection of the appeal. The court ruled that since the final judicial remedy was not exhausted, the complaint violated the principle of legal certainty.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud není napaden rozhodnutí o posledním prostředku, protože by to porušilo princip právní jistoty.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility exhaustion of remedies final appeal decision principle of legal certainty supreme court ruling

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
stupně považovat za nepřípustnou, a proto byla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2008 mimo ústní jednání bez a přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti A. Š., zastoupené JUDr. Zuzanou Feldmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Bořivojova 108, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 369/2006 ze dne 11. 10. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení ústavně zaručených práv zajišťujících lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst a práva na spravedlivý proces, rozhodnutí Krajského soudu v Praze v záhlaví označené.

Tímto rozhodnutím, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojeného shora označeného rozhodnutí, byl změněn rozsudek soudu I. stupně - Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 3. 2006 č. j. 3 C 5035/2004-66 tak, že bylo určeno, že povinnost stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) k vyklizení bytu tam specifikovaného, stanovená rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 10. 2000 č. j. 3 C 115/2000-34, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001 č. j. 22 Co 184/2001-59, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, ale na zajištění přístřeší a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V důvodech ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka v podstatě po rekapitulaci průběhu dané věci před obecnými soudy uvádí, že řízení trpělo procesními vadami, soudy I. i II. stupně se nezabývaly podanou žalobou z hlediska prokázání naléhavosti právního zájmu žalobců dle § 80 písm. c) o. s. ř., nebyl odstraněn rozpor v označení předmětného bytu, nebylo prokázáno právní nástupnictví žalobců a jejich aktivní legitimace, rozhodováno bylo ryze formálně, na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy pro právní hodnocení nebyla opora v provedeném dokazování.

Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání, jehož přípustnost vyplývala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. O tomto rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem dne 13. 3. 2008 sp. zn. 36 Cdo 2179/2007 tak, že dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto, neboť se stěžovatelce, podle závěrů dovolacího soudu, nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu.

Jak patrno ze shora uvedeného, stěžovatelka podává ústavní stížnost pouze proti rozhodnutí soudu II. stupně. Tato skutečnost je zřejmá jak z označení stížnosti, tak i ze samotného petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, přestože to byl právě Nejvyšší soud, který se v soustavě obecných soudů - tak, jak je k tomu zákonem povolán - konečným způsobem k jejím námitkám vyjádřil.

Na tomto místě je třeba poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 146/96

,

IV. ÚS 58/95

,

III. ÚS 79/05

i další, v nichž tento soud uvedl, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva, kterýžto závěr Ústavní soud dovodil s ohledem na nutnost zachovávání principu právní jistoty.

Jestliže tedy stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání ústavní stížností nenapadá, přičemž jde o rozhodnutí meritorní, je třeba její ústavní stížnost směřující pouze proti rozhodnutí soudu II. stupně považovat za nepřípustnou, a proto byla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2008

Pavel Holländer

soudce zpravodaj