Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 950/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.950.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against court costs for enforcing a final judgment, ruling the obligation remains valid despite enforcement suspension.

Numero d'incarto II.ÚS 950/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by WEBBASE, s. r. o., challenging the imposition of court costs for enforcing a final judgment. The applicant argued that the Civil Procedure Code prevented them from defending against these costs when they had not violated any obligations, and that the enforcement order was invalid. The court held that the obligation to pay costs for enforcement proceedings remains binding even if the enforcement is suspended, and the specific court order in question was merely explanatory rather than a binding decision creating new rights or duties.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 351 of the Civil Procedure Act; The obligation to pay court costs for enforcement proceedings remains binding and cannot be waived, even if the enforcement of the underlying decision is suspended, as the specific order regarding costs is explanatory rather than a binding judgment establishing new rights or obligations.

Parole chiave

Generato dall'IA
enforcement of judgment court costs suspension of enforcement constitutional complaint civil procedure code binding obligation explanatory order

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 351 of the Civil Procedure Act
§ 43 of the Constitutional Court Act
Article 4 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Ústavní stížnost je tedy třeba v této části považovat za opožděně podanou podle § 43 odst.
Article 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 6 of the European Convention on Human Rights
Article 13 of the European Convention on Human Rights

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele WEBBASE, s. r. o., se sídlem Radlická 28/663, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem, se sídlem Radlická 28/663, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č. j. 19 Co 493/2007-122, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. srpna 2008, č. j. 35 E 392/2004-110, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č. j. 19 Co 493/2007-122, bylo odmítnuto jako nepřípustné odvolání povinného (stěžovatele) proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. srpna 2008, č. j. 35 E 392/2004-110, jímž bylo stanoveno, že "povinnost povinného uhradit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokutu ve výši 50.000 Kč na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2004, sp. zn. 35 E 392/2004-6, zůstává nedotčena". Soud prvního stupně konstatoval, že pravomocně uložené pokuty v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí nelze prominout a povinný je povinen je zaplatit, i když je výkon rozhodnutí zastaven. Odvolací soud pak ve vztahu k výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že tento výrok nemá charakter rozhodnutí, ale jde o pasáž náležející maximálně do odůvodnění rozhodnutí, neboť pro účastníky nezakládá žádná práva ani povinnosti. Odvolání povinného navíc vychází z nesprávného přesvědčení, že pokuta mu byla uložena právě napadeným usnesením. Tento názor není správný a ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nemohou zrušit pravomocné rozhodnutí a pokuty uložené podle § 351 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nelze prominout ani v případě, pokud by se následně ukázalo, že byly uloženy na základě nepravdivých tvrzení oprávněného, že vykonávané rozhodnutí nebylo splněno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zdůraznil, že stěžovateli byla uložena pokuta, ačkoliv se nedopustil porušení žádné zákonné či smluvní povinnosti. Občanský soudní řád znemožňuje povinnému v případě výkonu rozhodnutí ukládáním pokut bránit se odvoláním odůvodněným tím, že povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím nijak neporušil. Povinný může tuto námitku uplatnit pouze v rámci návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že pokud soud uzná oprávněnost námitek povinného a výkon rozhodnutí zastaví, může dle § 271 o. s. ř. rozhodnout o zrušení dosud vydaných rozhodnutí o nákladech výkonu rozhodnutí, ačkoliv jsou již pravomocná. Podle citovaného ustanovení by měl soud podle názoru stěžovatele postupovat i v případě povinnosti povinného zaplatit pokutu, která mu byla uložena rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí. Soud je dle přesvědčení stěžovatele nejen oprávněn, ale i povinen rozhodnout o tom, zda povinnost zaplatit uloženou pokutu zůstává v platnosti nebo zda rozhodnutí o uložení pokuty ruší. Pokud by platil názor vyslovený v ústavní stížností napadených rozhodnutích, tedy že povinnost zaplatit uložené pokuty nezaniká ani zastavením výkonu rozhodnutí, pak by bylo porušeno několik základních práv najednou (čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny). Porušení práva na spravedlivý proces a práva na účinné ochranné prostředky spatřuje stěžovatel i v postupu odvolacího soudu, který odvoláním napadený výrok "svévolně" kvalifikoval jako pasáž náležející do odůvodnění, a poté odmítl odvolání proti tomuto výroku, protože proti důvodům rozhodnutí není odvolání přípustné. Tento postup je příkladem odepření spravedlnosti a použití naprosto nelogického formalistického výkladu právních norem. Smyslem výkonu rozhodnutí ukládáním pokut je donutit povinného, aby splnil povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím. Avšak je zcela nepřípustné, aby byla uložená pokuta vymáhána i poté, co je výkon rozhodnutí zrušen proto, že tvrzení oprávněného se nezakládala na pravdě.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo stanoveno, že "povinnost povinného uhradit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokutu ve výši 50.000 Kč na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2004, sp. zn. 35 E 392/2004-6 zůstává nedotčena", jakož i proti následnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel sice považuje postupu odvolacího soudu za příklad naprosto nelogického formalistického výkladu právních norem a odepření spravedlnosti, avšak Ústavní soud spíše než nad rozhodnutím odvolacího soudu vyslovuje podiv nad poněkud nestandardním výrokem soudu prvního stupně. Takový výrok skutečně nemá charakter autoritativního rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků řízení. V rozhodnutí odvolacího soudu, v němž v podstatě uvedl na pravou míru, o co se v daném výroku jedná, a sice, že jde o pasáž náležející maximálně do odůvodnění, nespatřuje Ústavní soud rozpor s procesními předpisy a porušení ústavně zaručeného právo stěžovatele na spravedlivý proces.

V dané věci nelze rovněž hovořit o odepření spravedlnosti a porušení práva na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy). Stěžovatel totiž využívá rozhodnutí o zastavení řízení, aby brojil proti předchozím rozhodnutím o uložení pokuty v rámci řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. To činí ústavní stížnost v této části nepřípustnou, resp. opožděně podanou. Pokud stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. pokud nesouhlasil s rozhodnutím dovolacího soudu, měl možnost podat ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím již v tomto stadiu řízení, tj. po vydání usnesení Nejvyššího soudu. Pokud tak neučinil, nemůže využívat dalších rozhodnutí k nápravě pochybení vzniklých dříve. Ústavní stížnost je tedy třeba v této části považovat za opožděně podanou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu