Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 209/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.209.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as it merely repeats prior defense arguments without new evidence.

Numero d'incarto II.ÚS 209/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a final criminal conviction for issuing fictitious invoices. The applicant argued that lower courts ignored evidence of her mental illness and unauthorized access to her records, claiming a violation of fair trial rights. The court ruled that since the appeal arguments were merely a repetition of the original defense, they did not constitute new facts or evidence required to reopen the case.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 278 odst. 1 trestního řádu; § 134 odst. 2 trestního řádu: In proceedings for reopening a case, courts do not re-examine the legality of the original judgment but assess only whether new facts or evidence could justify a different verdict; general courts cannot replace their own evaluation of evidence with that of the Constitutional Court.

Parole chiave

Generato dall'IA
reopening of proceedings new evidence requirement constitutional complaint dismissal fair trial rights mental health defense fictitious invoices criminal procedure law

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 278 odst. 1 trestního řádu
§ 134 odst. 2 trestního řádu
Pokud tedy obecné soudy v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Je přesvědčena, že napadenými usneseními byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
sp. zn. III. ÚS 62/04
sp. zn. IV. ÚS 178/03
sp. zn. Pl. ÚS 36/93
sp. zn. II. ÚS 294/95

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. U., zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 52/2007 ze dne 2. listopadu 2007, a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 36/2007 ze dne 30. srpna 2007, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. ledna 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvého stupně byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené tímtéž soudem pod sp. zn. 4 T 38/2005, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost. Je přesvědčena, že napadenými usneseními byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva).

2. Má zato, že ve všech řízeních, která v její věci probíhala, soud přihlížel k důkazům svědčícím vině a nepřihlédl k důkazům, které navrhla a které svědčily o její nevině. Tvrdí, že byla odsouzena za činnost, která měla spočívat ve vystavování fiktivních faktur a v jejich zakládání do účetnictví. Ve skutečnosti veškeré faktury vystavovala na základě podkladů, které jí byly příslušnými podnikateli předloženy. V řízení o obnově řízení předložila mimo jiné protokoly správce daně o daňové kontrole, jež proběhla bez nálezu. Soud druhého stupně bez jakéhokoliv vyjádření finančního úřadu ale dospěl k závěru, že kontrola byla pouze formální, a že účetnictví nebylo v pořádku. Vyšel pouze ze závěru druhé daňové kontroly, kde byly nalezeny fiktivní faktury, které byly vloženy do účetnictví až dodatečně, kdy byla stěžovatelka psychicky nemocná. V předcházejícím řízení nebylo přihlédnuto k tomu, že jí byly zcizeny klíče od bytu i od kanceláře, a k počítači s databází i k dokladům se tak mohl bez jejího vědomí dostat svědek M., který to také přiznal. Nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že byla autorkou fiktivních faktur a že by je založila do účetnictví. Soudy se také nezabývaly jejím trestním oznámením proti svědku M, který byl jejím klientem, a fingovanými fakturami chtěl získat od finančního úřadu "DPH", obohatit se a zdiskreditovat ji. Poukazuje na svůj psychický stav v původním trestním řízení, pro nějž nebyla schopna plně vnímat složitost tohoto řízení. Přestože doložila lékařskou zprávu ze své hospitalizace na psychiatrické klinice, nebylo vyhověno její žádosti o revizi posudku, kdy soudní znalec pouze na základě pohovoru uzavřel, že je jen hysterická. Z toho všeho vyvozuje, že soudy vůči ní jednaly zaujatě.

3. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy jeho úkolem zabývat se způsobem poskytování ochrany práva a rozhodování o vině a trestu za trestné činy, protože to je ústavněprávně vymezeným úkolem obecných soudů, pokud jejich postup či rozhodnutí nepředstavují současně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov.

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123).

4. Je podstatné, že se ústavní stížnost týká návrhu stěžovatelky na povolení obnovy řízení, resp. rozhodnutí obecných soudů o něm. Jedná se tedy o situaci, kdy byla již pravomocně odsouzena. Ústavní soud nemá důvod vracet se bez dalšího k přezkumu původních odsuzujících rozhodnutí, se kterými naopak stěžovatelka polemizuje.

5. Ústavní soud se totiž nemá důvod odchýlit od svého ustáleného právního názoru, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu. Pokud tedy obecné soudy v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (srov.

sp. zn. III. ÚS 62/04

, U 19/33 SbNU 409;

sp. zn. IV. ÚS 178/03

, U 20/33 SbNU 417; aj.).

6. V nyní posuzovaném řízení provedl soud prvého stupně důkaz všemi listinami, které stěžovatelka předložila, provedl její výslech a výslech svědka S. Podrobně poté vyložil, které listinné důkazy se k danému řízení vůbec nevztahují a proč, a zabýval se všemi vznesenými argumenty stěžovatelky, u kterých vyložil jejich totožnost s argumentací obsaženou v obhajobě, a rámcově i jak se s nimi obecné soudy vypořádaly v původním řízení. To se týká věrohodnosti jednotlivých svědků, možnosti svědka M. změnit účetní dokumentaci, rozdílnosti v provádění dvou daňových kontrol, i psychického stavu stěžovatelky v době konání vytýkané činnosti i v době řízení. Soud prvého stupně na základě toho neshledal splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Ke stížnosti stěžovatelky se stejnou argumentací podrobně zabýval i soud druhého stupně, který shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka jen opakuje obhajobu, se kterou se soudy vypořádaly již v původním řízení. S ohledem na podrobnosti a způsob, jakým se obecné soudy obou stupňů vypořádaly s návrhy stěžovatelky lze konstatovat, že došlo k naplnění jejich ústavně vymezené pravomoci provést fair proces. Právo na provedení spravedlivého procesu přitom rozhodně nezahrnuje právo na procesní úspěch (srov.

sp. zn. Pl. ÚS 36/93

, N 24/1 SbNU 175 - č. 132/1994 Sb.).

7. Lze tedy uzavřít, že pokud je argumentace obsažená v ústavní stížnosti pouhým pokračováním obhajoby stěžovatelky uplatňované již v původním řízení, nebyla způsobilá dosáhnout obnovy řízení a není ani způsobilá posunout věc stěžovatelky do ústavněprávní roviny (srov.

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu