Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3119/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.3119.07.2 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights regarding court costs allocation. The Court rejects the claim as unfounded. The Court upholds the lower courts' discretion in awarding litigation costs. The Court emphasizes judicial discretion in cost allocation. The Court finds no violation of fundamental rights. The Court dismisses the constitutional complaint. The Court rules the appeal is inadmissible.

Numero d'incarto III.ÚS 3119/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by H. K. against the lower courts' decision on litigation costs. The complainant argued that the allocation of costs violated her fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and the ECHR, specifically regarding the enforcement of a debt arising after her divorce. The Court rejected these claims, stating that courts exercise broad discretion in awarding costs and that the complainant had sufficient opportunity to raise her arguments during the proceedings. Consequently, the Court found no violation of constitutional rights and ruled the complaint clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints regarding court costs allocation as clearly unfounded when the lower courts have properly considered the parties' arguments and exercised their discretionary power in accordance with statutory provisions.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal litigation costs allocation judicial discretion powers fair trial rights violation unfounded complaint ruling

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
V rozhodování o nákladech řízení aplikoval soud prvního stupně ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
č. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. K., zastoupené JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2007 sp. zn. 56 Co 404/2007, a proti výroku pod bodem II. rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 14. května 2007 č. j. 4 C 50/2007-47 ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 6. 2007 č. j. 4 C 50/2007-60, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, a to právo uvedené v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž se žalobou domáhala vyloučení ideální 1/2 nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku pod bodem I. rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 14. 5. 2007 č. j. 4 C 50/2007-47 z nařízené exekuce prodejem nemovitostí pro uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka (v dřívějším řízení v procesním postavení oprávněného) ve výši 109 600,- Kč a nákladů exekuce. V průběhu pravomocně skončeného řízení bylo prokázáno, že výše uvedená pohledávka vznikla za povinným M. K. z titulu neuhrazeného nájemného za období od dubna 2004 do prosince 2004, tedy poté, co bylo manželství stěžovatelky a povinného M. K. pravomocně rozvedeno.

Žalobě stěžovatelky bylo vyhověno (výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně) a o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).

Soud prvního stupně ohledně nemovitého majetku stěžovatelky a povinného dovodil, že k vypořádání jejich společného jmění nedošlo, proto s odvoláním na ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") platí nevyvratitelná domněnka, že po uplynutí tříleté lhůty od právní moci jejich rozvodu jsou předmětné nemovitosti v jejich podílovém spoluvlastnictví.

V rozhodování o nákladech řízení aplikoval soud prvního stupně ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž uvedl, že i když byla stěžovatelka ve věci úspěšná, nebyla jí přiznána náhrada nákladů řízení, neboť z příslušných listin vyplývá, že si stěžovatelka ani povinný "neuspořádali své právní záležitosti ohledně předmětných nemovitostí, takže i v době provádění exekuce existoval v katastru nemovitostí zápis dokládající, že patří do jejich společného jmění".

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 56 Co 404/2007 potvrdil odvoláním napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem I. usnesení) a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně o nákladech řízení a s důvody, které tento soud k takovému závěru vedly, v podstatě ztotožnil. K odvolacím námitkám stěžovatelky tento soud uvedl, že z exekutorského zápisu, který je exekučním titulem, nevyplývá rodinný stav povinného. Jestliže exekuční příkaz k prodeji nemovitostí byl vydán dne 6. 6. 2006 a zákonná domněnka uvedená v ustanovení § 150 odst. 4 o. z. nastala až v roce 2007, není možné tvrdit, že vedlejší účastník výše uvedené skutečnosti znal (např. i z obsahu spisů) či mohl znát. Protože však ani na straně vedlejšího účastníka nezjistil odvolací soud žádné procesní pochybení, přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že i v případě vedlejšího účastníka je dán důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že oběma obecnými soudy nebyla zpochybněna skutečnost, že ve věci samé měla plný úspěch. Z tohoto důvodu mělo být podle jejího názoru v otázce nákladů řízení rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že i když sám explicitně vyloučil opodstatněnost důvodů použití ustanovení § 150 o. s. ř. soudem prvního stupně a sám jiné důvody pro užití citovaného ustanovení neuvedl, přesto však nejen potvrdil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, ale (aniž by se zabýval existencí podmínek zvláštního zřetele hodných) rozhodl o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v otázce nákladů řízení na straně vedlejšího účastníka.

III. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud při posouzení rozhodování soudů o nákladech řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku (např. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 145/06

,

IV. ÚS 129/06

a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo současně zasaženo i jiné základní právo (shodně viz usnesení ze dne 21. 3. 2006

sp. zn. II. ÚS 259/08

, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).

O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Ústavní soud dbá při posouzení otázky nákladů řízení především na to, aby v případě, že existuje možnost, že soudem bude aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř., měl účastník řízení možnost účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž by se soud musel v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádat (shodně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007

sp. zn. III. ÚS 1378/07

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

K takovému postupu nepochybně stěžovatelka měla dostatek prostoru a tohoto svého procesního práva i řádně využila, jak se ostatně podává i z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu, který se s námitkami obou účastníků ve svém rozhodnutí zabýval a řádně se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Oba obecné soudy, byť z jiných jimi zvažovaných důvodů, dospěly k závěru (v jednom rozhodnutí vyjádřeném pozitivně a ve druhém negativně) o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v rozhodování o nákladech řízení.

K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že se jedná o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud zásadně necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008

sp. zn. III. ÚS 77/08

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že soud při zvažování aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je vázán určitými, ve všech obdobných případech v podstatě shodnými důvody hodnými zvláštního zřetele.

V rozhodovací činnosti obecných soudů se za důvody hodné zvláštního zřetele považují i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, v projednávané věci tedy nejen nezbytnost ochrany vlastnictví, ale i vymahatelnost pohledávky vedlejšího účastníka, možnost, resp. úspěšnost uplatněné procesní obrany aj. Jde tedy jinak řečeno o to, aby soud "prostřednictvím" citovaného ustanovení mohl přihlédnout ke všem zvláštnostem konkrétního případu tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být nepřípadná či tvrdá (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 42/85).

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu