Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil liability and conditional sentencing in criminal proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against lower court rulings ordering civil compensation for damages. The complainant argued that the debt was extinguished by set-off and that the defendant was insured, claiming the lower courts failed to consider these facts when imposing a conditional sentence. The court held that the complainant's arguments were already addressed by ordinary courts and that the complaint lacked merit under the law.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 140/1961 Coll., on Criminal Offences; Law No. 141/1961 Coll., on Criminal Procedure; The Constitutional Court dismissed the complaint as clearly unfounded because the lower courts correctly applied the law regarding the distinction between criminal liability for damages and civil compensation claims.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. M., zastoupené JUDr. Janou Pánkovou, advokátkou se sídlem Letců 1005, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2004 č. j. 12 Nc 10910/2004-10, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 12. 2005 č. j. 23 Co 359/2005-36 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 č.j. 20 Cdo 2578/2006-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že předmětná rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem a základními principy, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2004 č. j. 12 Nc 10910/2004-10 nařídil soud na majetek stěžovatelky exekuci podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 2004 č. j. 3 T 138/2003-222 k vymožení pohledávky ve výši 500.000,- Kč. Uvedeným rozsudkem byla stěžovatelka podmíněně odsouzena pro trestný čin zpronevěry a mimo jiné jí bylo uloženo dle § 59 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou poškozenému trestním činem způsobila, a podle ust. § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovatelce dále uložena povinnost nahradit poškozené společnosti NPH copany, s. r. o. v likvidaci, způsobenou škodu ve výši 500.000,- Kč.
Proti nařízení exekuce podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shledal nedůvodným a rozhodnutím ze dne 22. 12. 2005 č. j. 23 Co 359/2005-36 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2007 č.j. 20 Cdo 2578/2006-54 odmítl.
Shora označená rozhodnutí napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností, v níž v podstatě rekapituluje námitky uplatněné již v předchozím řízení. Stěžovatelka namítá, že předmětná pohledávka ve výši 500.000,- Kč zanikla započtením, což oprávněný nesporoval. Dále v době vzniku škody i v době nabytí právní moci trestního rozsudku byla pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie pojištěna u Generali Pojišťovny. Oprávněný, ačkoli o pojištění věděl, nevyužil možnosti úhrady škody prostřednictvím pojišťovny a stěžovatelka je toho názoru, že tak učinil z důvodu získání dalšího majetkového prospěchu.
Jádro ústavní stížnosti však tvoří námitka týkající se vykonatelnosti exekučního titulu. Dle stěžovatelky měla pohledávku ve výši 500.000,- Kč v souladu s výrokem trestního rozsudku uhradit dle svých schopností a možností v tříleté zkušební lhůtě, která uplynula až dne 28. 7. 2007. Usnesení o nařízení exekuce tedy bylo vydáno předčasně a nedůvodně. Pokud obecné soudy tvrdí, že předmětná část výroku má jen formální charakter a pohledávka byla splatná dnem právní moci trestního rozsudku, pak stěžovatelka uvádí, že byla uvedena v "hrubý omyl". Výrok rozsudku má být dle jejího názoru závazný v celém rozsahu a musí být jednoznačně uvedeno, od kdy je vykonatelný, tj. lhůta pro splnění náhrady škody musí být naprosto jednoznačně určena.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelčina základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V daném případě však Ústavní soud nutnost zásahu neshledal.
Jak již bylo shora řečeno, stěžovatelka se domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí, přičemž argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v průběhu předchozího řízení. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami podrobně zabývaly a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Nezbývá tedy, než na tyto rozhodnutí v plném rozsahu odkázat.
Konkrétněji nazíráno, hlavní stěžovatelčina námitka je především ovlivněna nesprávnými právními názory na okamžik vykonatelnosti výroků ukládajících povinnost nahradit poškozenému vzniklou škodu. Z ustanovení § 59 odst. 2 trestního zákona vyplývá, že podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Výrok podle § 59 odst. 2 trestního zákona není rozhodnutím v adhezním řízení. Jeho cílem je zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné úhradě způsobené škody, a to podle svých sil, tj. v rozsahu (výši), v jaké to dovolují jeho majetkové a výdělkové poměry. Jde o nevynutitelnou součást rozhodnutí o trestu a tato část výroku o trestu je spojena pouze s předpokladem, že trestným činem byla způsobena škoda, že tato škoda nebyla v době rozhodnutí o trestu zcela nahrazena, a že to v konkrétním posuzovaném případě vyžaduje výchovný účel podmíněného trestu odnětí svobody. Výrok o uložení přiměřené povinnosti k náhradě škody nemusí obsahovat přesnou výši nároku poškozeného ani označení poškozeného, jehož se dotýká. Naproti tomu výrok podle ust. § 228 odst. 1 trestního řádu plní jinou funkci. Jeho primárním cílem je odškodnění poškozeného. K vyslovení tohoto výroku je nutné, aby poškozený navrhl podle § 43 odst. 3 trestního řádu uložit obviněnému v odsuzujícím rozsudku povinnost k náhradě škody a soud je poté, za splnění stanovených předpokladů, povinen jednoznačně formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, který je pak také vynutitelný soudním výkonem rozhodnutí, tedy případně i proti vůli odsouzeného. Shora naznačené skutečnosti tak nutně vedou k závěru, že oba typy výroků mají zcela jiný charakter, a lze je tedy vyslovit vedle sebe týmž rozsudkem a stran téhož nároku na náhradu škody, přičemž výrok podle ust. § 59 odst. 2 trestního zákona neodkládá vykonatelnost výroku o povinnosti k náhradě škody podle ust. § 228 trestního řádu. Jak odvolací, tak i dovolací soud se tedy správně neztotožnily s výkladem provedeným stěžovatelkou.
K námitce započtení předmětné pohledávky Ústavní soud podotýká, že tato byla již rovněž řešena obecnými soudy, které shodně konstatovaly, že námitka nepředstavuje skutečnost ve smyslu § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, pro nařízení exekuce rozhodnou, ale lze se jí zabývat pouze v rámci návrhu na zastavení exekuce.
Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že poškozený se s nárokem na úhradu škody neobrátil na příslušnou pojišťovnu, u které byla pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti výkonem advokacie, nelze než považovat takovou námitku s ohledem na princip subsidiarity za nepřípustnou, neboť ji stěžovatelka neuplatnila v řízení před obecnými soudy, ačkoliv tak bez obtíží učinit mohla.
Pro úplnost ovšem Ústavní soud dodává, že dle ust. § 43 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů, náhradu škody platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak. Z uvedeného vyplývá, že není povinností poškozeného se v takovém případě obracet se svým nárokem přímo na pojišťovnu povinného, naopak, často ani není k tomu oprávněn. Právo, aby za něho pojistitel v souladu s pojistnou smlouvou uhradil škodu vzniklou jinému, svědčí totiž povinnému. Záleží také zcela na jeho vůli, zda toto své právo u pojišťovny uplatní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, jak z její ústavní stížnosti nepřímo vyplývalo, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu